O peripetiích demokracie

Demokracie to neměla nikdy lehké. I sám Winston Churchill o ní říká, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních způsobů, které jsme vyzkoušeli. Vymysleli ji staří Řekové v antice a to byli nějací kabrňáci, protože je po nich pojmenováno kde co. Pak se ukázalo, že demokracie je výborná v klidných dobách budování, kdy se daří a je dost času na tříbení názorů a stanovisek. Ale ani v Řecku nebyla demokracie ještě pro každého. Protože ale Řeky ohrožovali Peršané, přešli na pružnější vůdcovský princip. Korouhev demokracie pak zdvihli Římané v počátcích budování republiky a své říše. Poučili se ale od Řeků a v dobách ohrožení demokracii na čas zmrazili a do čela si zvolili všemocného diktátora, který měl nebezpečí ráznými rozhodnutími odvrátit a pak se po 6 měsících znovu podřídit vůli většiny. Rozvláčnost a pomalá reakce na nebezpečí provází bohužel demokracii dějinami.
Jak Řím expandoval a více válčil, přešel na vůdcovskou vládu. Ona se taková moc také snadno zalíbí a láká. Pak přišel středověk a feudalizmus, temný středověk, jak říkáme. Říše se scelovaly a vytvářely a na demokracii si nikdo nevzpomněl. Teprve s rozvojem technologie a výroby se aktivní lidé a měšťané začali více zasazovat o svá práva, což vedlo k buržoazní revoluci a znovunastolení demokracie. Zem řídily parlamenty a do těch se dostávali vzdělaní a zasloužilí občané. Stále ještě nevolili všichni, jen ti, co se o stát zasloužili a budovali ho. A fungovalo to. Všeobecné volební právo se prosazovalo jen velmi pozvolna.
Volební právo nebylo na českém území až do roku 1919 rovné. V 19. století se volilo dle volebních kurií, do nichž byli občané děleni dle jejich majetku a zároveň i poměr hlasů z těchto kurií nebyl stejný, neboť váha hlasu občana z první kurie měla vyšší hodnotu než občana spadajícího do kurie páté. Do roku 1896 byli takto občané děleni do čtyř kurií, a to kurie velkostatkářské, kurie obchodních měst, kurie obchodních a živnostenských komor a kurie venkovských obcí. Z volebního práva byly v této době vyloučeny ženy (vyjma první, velkostatkářské kurie), příslušníci ozbrojených sil a dělnictvo. Roku 1896 se reformou hraběte Badeniho k současným čtyřem zavádí ještě pátá volební kurie, do které spadali všichni muži – občané starší 24 let.
Volební právo bylo překvapivě dlouho upíráno ženám. V dobách, kdy byl jasnou hlavou rodiny muž, se mělo za to, že žena by volila stejně po poradě s mužem. Ženám to více začalo vadit, až když se jim před sto lety dostalo i vyššího vzdělání. U nás mohou volit se vznikem republiky. To, že Saudská Arábie dovolila volit ženám až v r. 2015, asi nikoho nepřekvapí, ale že ženy ve Švýcarsku volí na federální úrovni až od r. 1971 je zvláštní. I jinde v Evropě však uzákonění trvalo dlouho. V Jugoslávii 1941, v Maďarsku 1958 a v Lichtenštejnsku dokonce až 1984.
Teď tedy má právo každý občan a volí si svého zástupce podle svého. Aktivních samostatných a podnikavých lidí je asi v každém státě méně, než těch více spoléhajících na stát či neúspěšných. Proto to mají snazší levicové subjekty. Přesto nejsou všude levicové vlády. I řada zaměstnanců si totiž uvědomuje, že příliš kolektivistická a rozdávačná levice by stát zruinovala a že rozumný kapitalista, který mu dává práci, není jeho nepřítelem. Společnost se i tak dost často rozdělí na dvě přibližně stejné části a při volebním patu je velmi obtížné pro politické strany sestavit silnou vládu. Odpomohl by tomu u nás většinový volební systém, ale tomu se budou malé strany bránit zuby nehty. Ve Velké Británii či USA se střídají dva hlavní subjekty, které pak korigují příslušná vybočení toho druhého. No řekněte, potřebuje občan tolik nuancí politických programů, aby musel mít v parlamentu devět stran?
Tím, že politické subjekty musí přesvědčit voliče s rozpětím IQ 60 až 140 musí se nutně uchylovat k slibům a populizmu. Slibem neurazíš a navíc i zrušení 30 korunového poplatku dovede navýšit počet hlasů. Rozumný člověk už ani nečte volební programy. Tak si to otcové zakladatelé jistě nepředstavovali. Snaha být znovu zvolen způsobuje, že se při čtyřletém volebním období jen hasí akutní problémy a na koncepční dlouhodobá rozhodnutí se nedostane. Vzpomeňte jen kolik let (desetiletí) už řešíme penzijní reformu či reformu zdravotnictví. Dvě znepřátelené poloviny nediskutují, ale jen omílají své pravdy, aniž by je dokázaly přetvořit v něco smysluplného. Nedostatek relevantních argumentů nahradilo nálepkování. Když někoho urazím, tak už přece nestojí za vysvětlování.
Takže ani naše demokracie není pochopitelně dokonalá. Občas se ozývají hlasy, jak ji upravit. Třeba tak, že váhu hlasu voliče by určovalo nějakým způsobem, nakolik přispívá státu v daních. Samozřejmě ne přímou úměrou. Další variantou jsou vícehlasé volby dle milionáře Janečka. Volič by měl několik hlasů plusových – koho chce a i minusových – koho rozhodně nechce. To by obrousilo extrémy, ale značně zesložitilo volby samotné.
Volební systém, to je ale i tradice a nějak ho změnit bude asi obtížné, i když by to modifikace chtělo. Nejsnadnější změnou by byl příklon k většinovému systému nebo aspoň mandátová bonifikace vítěze voleb v závislosti na výsledku. Aby se u nás dalo rozumně vládnout. A co proti populizmu? Zrušit nebo aspoň nečíst volební programy stran a hnutí. Neposlouchat volební řeči a sliby a volit podle toho, jak se politici projevovali po celé minulé období. Tím bychom měli začít.