Co takhle vzít si klona ?

V poslední době se klonovaná zvířata již stala realitou a nebude dlouho trvat a lidstvo bude čelit problému klonování lidí. Co to klonovaný tvor vlastně je? Při pohlavním rozmnožování dostane nový jedinec od každého z rodičů část své genetické výbavy (ve formě DNK v chromosomech) a proto je jakýmsi váženým průměrem svých rodičů. Naproti tomu při klonování se odstraní z  vajíčka původní ”poloviční” genetická informace a vpraví se do ní kompletní genetická informace z  nějaké vhodné buňky již existujícího jedince. Vajíčko se potom implantuje do dělohy, kde se vyvine a porodí jako nový jedinec. Ten je potom ”přesnou” kopií toho jedince, jehož genetickou informaci obsahuje s tím rozdílem, že se liší věkem. Klon nemá matku a otce, ale jen jednoho rodiče stejného pohlaví jako je sám, který mu poskytl svoji genetickou výbavu. Proto vezmete li si klona, nemusíte mít vůbec tchýni. Můžeme pochopitelně současně vyklonovat více stejných jedinců stejného stáří. Nebo klonovat embryo, vyvíjející se v matčině lůně. To už navozuje hrůznou představu pluku identických svalovců s IQ plastikového kelímku. Ale druhou stranou mince by mohl být i výzkumný tým Einsteinů s IQ 160. S existencí lidských klonů vyvstane celá řada těžko řešitelných otázek. Bude klon rozlišitelný od originálu, bude ”plnohodnotným” jedincem z právního hlediska, bude po originálu dědit? Bude mít stejné otisky prstů? To by mohlo působit horké chvilky kriminalistům. Bude mít stejný rukopis a hlas? Jak byste přijali, kdyby váš partner existoval ve více klonech? Bude to nevěra, pomilovat se, třeba omylem, s jeho klonem? Pro diktátory by byl klon ideálním dvojníkem pro nebezpečné situace, nebýt nepřekonatelného věkového rozdílu. Egoistické osoby mohou podlehnout pokušení mít jako dítě svoji kopii. A hned máme nový typ neúplných rodin. ”Výroba” klonů, alespoň zpočátku, bude předpokládat existenci žen odchovatelek zárodků. Bude to v pracovním poměru? Co na to církev a morálka? Kvůli zmatku při placení si dovedu představit na restauraci nápis ”Klonům vstup zakázán”. A nechají si klonové líbit, že jsou ”jen klonem”? Přes vnější podobu bude každý z nich žít svůj vlastní duševní život. Klon bude svému klonu nebo originálu ideálním dárcem nejen krve, ale i tělesných orgánů, protože mezi nimi nebude bariéra imunologické nesnášenlivosti. Nepovede to k pěstování klonů, jako zdroji ”náhradních dílů”, např. podsvětím? Vědecké zkoumání stejně starých klonů, vychovávaných v různých podmínkách by bylo nesmírně cenné pro posouzení toho, co je v našem životě a osobnosti zděděné a co a do jaké míry lze ovlivnit výchovou a vlivem prostředí.
V této souvislosti mě napadá kacířská myšlenka, že vlastně klonové, naklonovaní přírodou, jsou již dnes mezi námi! Vždyť jednovaječná dvojčata jsou geneticky vůči sobě ve stejném vztahu, jako dvě klonované bytosti. Při jejich vývoji se jejich původní vajíčko rozdělilo na dva zárodky s identickou genetickou výbavou (byť pocházející od dvou rodičů) a dále vyvíjelo do dvou geneticky identických jedinců. A ti si jsou sice hodně podobní, ale přinejmenším rodiče je dokáží rozlišit. Naštěstí nelze rozlišit, které z dvojčat je originálem a které klonem. Co o nich víme? Je jich relativně málo a většinou byli vychováváni spolu za obdobných podmínek. Málo kdo totiž věnuje svá dvojčata k vědeckým účelům.
Co říci závěrem? Lidstvo doposud realizovalo každý objev, byť měl sebenegativnější důsledky. Už proto, že existoval jako potenciální možnost a intelektuální výzva. Proto se obávám, že se nevyhneme ani klonování lidí. Doufejme jen, že ne v masovém měřítku a jen z výzkumných důvodů. Vždyť lidstvo má dost problémů s populační explozí vyplývající z jeho tradičního způsobu rozmnožování, proč je ještě zhoršovat klonováním? Nehledě na všeobecně negativní postoj, který ke klonování zaujímá současná lidská populace. 22.1.1998