Paradoxy společnosti

Demokracie je založená na volebním právu občanů. Po mnoho staletí však volili jen muži. První shromáždění na podporu práv žen se konalo v roce 1848 v USA. Asi vás překvapí, že i v tak civilizované zemi, jakou je Švýcarsko, získaly ženy volební právo až v r. 1971. V Portugalsku v r. 1976 a Lichtenštejnsku v až v r. 1984. Na první pohled jasná diskriminace žen. Ale jaké to bylo před sto lety a dříve? Jen převážně muži se zajímali o politiku a dění v zemi a ženy hlavně o rodinu a stravu. V rodině to bylo rozdělené a tak se celkem oprávněně předpokládalo, že žena by stejně volila obdobně jako muž po poradě s ním. A takhle stačilo sčítat jen zhruba polovic hlasů. Mělo to logiku i to fungovalo. Dnes se nad tím usmíváme. To až světové války vyhnaly ženy z kuchyní do úřadů a továren a žádná síla už je tam nedokázala vrátit zpět. V domácnosti přibylo šikovných pomocníků a požadovanou životní úroveň by většina mužů nedokázala sama zajistit. Ženy se dostaly do společnosti, ale zaplatily za to „dvojím údělem“ – prací i domácností.
Civilizované země zařadily do svých ústav práva menšin a svobody vyznání. Od pozitivního vymezení, co by tyto menšiny a víry měly mít zajištěno, se však praxe stále více kloní k negativnímu vymezování, co se v souvislosti s nimi nesmí. Nesmíte se otřít o víru a běda, kdybyste chtěli generalizovat o menšinách. Koledujete si o hanobení. Fungovalo to v dobách dobrých, ale doba se mění. Ze zákoníků tak nějak vypadlo, že i menšina či víra musí splňovat určitá pravidla, aby si zasloužila poskytovaná práva a ochranu. Co když se nějaké náboženství vymkne a má nepřátelské rysy vůči bezvěrcům? Zasluhuje si i pak plnou ochranu, stejnou jako ta mírumilovná? Představte si absurdní situaci, kdyby Hitler po sepsání své knihy Mein Kampf prohlásil, že mu ji ve vězení nadiktoval jeho germánský Bůh, který mu uložil vyzdvihovat vyvolenou germánskou rasu a hlásat antisemitizmus. Získal rychle hodně následovníků a dnešní ústavní právníci by s tím měli problém. Budeme i my čekat, až se některé militantní náboženství, byť i zneužité, projeví jako nacistický holokaust? Zatím všechno nasvědčuje tomu, že ano. Tak, jako se vyvíjelo hlasovací právo žen, měla by se i podle reality vyvíjet i právní ochrana práv menšin a vyznání. Ale politici v horizontech svých volebních období jsou váhaví a o krok pozadu. I proto se v Evropě zdvihá nová generace vůdců, zatím hanobených jako populisté.
Rozumný člověk chápe i pozitivní diskriminaci některých menšin. Jistě by se vás po desáté neúspěšné návštěvě pracovního úřadu či pracovního pohovoru dotkla poznámka, „no jo vy líní Češi umíte žít jen na podporách“. Sociální program ale chrání i pracující většinu. Člověk, bez rozdílu rasy a vyznání, než umře hlady, snaží se zmocnit jídla za každou cenu, ať už krádeží nebo i násilím. Nejednali bychom jinak. Ale společnost by měla umět diferencovat mezi těmi, kteří by pracovat chtěli, ale nemohou a těmi, kteří programově zneužívají sociální systém. Problém, co s málo kvalifikovanými lidmi bude čím dál tím palčivější a to napříč společností. V budoucnu bude hrstka tvůrčích lidí napojených na efektivní průmysl a zemědělství živit většinu země. Možná, že tedy metoda současné vlády, co nejvíc lidí zaměstnat ve státní byrokracii je futuristická.
Dalším paradoxním problémem je altruismus evropsko-americké civilizace vůči Třetímu světu, který se formou neziskovek vystupňoval zejména v posledních dekádách. Jistě je chvályhodné, když se sytý podělí s hladovým nebo pomůže při přírodní katastrofě. Ale tato pomoc má i svoji stinnou stránku. Ani po mnoha desetiletích nepomáhá a možná právě ona zakonzervovává chudobu. Lidé nemají dostatečnou motivaci starat se sami o sebe a naopak hladových krků významně přibylo. Naše společnost zastavila evoluci a snažíme se omezit i působení ostatních faktorů, které dříve nastolovaly rovnováhu jako války, hladomory a epidemie. Jak cynicky říkal jeden pán v hospodě: každý zachráněný černoušek v Africe může pro naše vnuky znamenat deset hladových krků k živení či imigrantů. Z hlediska dnešní morálky je to ošklivé ale vůbec ne rasistické, protože je jedno, jestli jde o černocha, Asiata či bělocha. Ale je v tom cítit nepříjemný osten Damoklova meče, který si nad sebe zavěšujeme. Jen proto, že jsme vymysleli elektřinu, elektroniku a biotechnologie, nesmíme si myslet, že jsme pány světa a máme za něj i odpovědnost. Svět je fenomén sám o sobě a řídí se svými zákony a pravidly. A odpovědnost je lidský pojem, přírodě cizí. Každé poroučení větru a dešti se dříve či později vymstí. Přijde doba, kdy zdroje nebudou stačit pro všechny a pak to bude kdo z koho. V tomto smyslu je naše společnost velmi nepřipravena a bezbranná, protože s léty blahobytu ztratila pud sebezáchovy.
My lidé jsme plni paradoxů, navzdory tomu, že si říkáme Homo sapiens. Plně logická bude možná až umělá inteligence.
Vyšlo v Neviditelném psu 9.3.2017