Vůdci pro všední dny a do nepohody

Jsou vůdci a politici, kteří se dobře uplatní v dobách, kdy všechno jde hladce. Jsou pak spíše dirigenty, kdy společnost usměrňují a dolaďují. Bývají nenápadní, ale i charizmatičtí. Snaží se dodat i každodennosti filozofický rozměr a preferují pomalé změny, pokud nějaké, a evoluci před revolucí. Lidé si je cení, ale brzy na ně zapomenou. Historie je často jen ocituje. Ve vyspělých zemích byla takových celá řada a vidíte ani já si teď nějak nevzpomínám.
A pak jsou vůdci, kteří nastupují v turbulentních dobách hospodářských krizí nebo politického či dokonce válečného ohrožení. Vynoří se náhle, jako by byli osudem již připraveni a vědí, co je třeba dělat. A dokáží národ kolem sebe semknout a zburcovat ho. Nejznámějším takovým vůdcem do nepohody byl asi Winston Churchill, který se v tomto směru stal legendou. Nebál se národu slíbit jen práci, pot a slzy. Udržel skoro poraženou Velkou Británii na nohou a se spojenci ji přivedl nakonec k vítězství. Získal ohromný kredit, a jak se mu odvděčil jeho národ? V prvních poválečných volbách propadl. Pro dny klidu si lidé zvolili labouristu Clementa Attlee. V dobách pozdějších Churchilla následovala železná lady Margaret Thatcherová, která restrukturalizovala průmysl Británie a ubránila Falklandy.
Také Adolf Hitler byl vůdcem do nepohody. Německo zmítané zmatky v období po uzavření tvrdé versailleské smlouvy dal do pořádku a vyzvedl ho zpět mezi velmoci. Němcům vnukl pocit nadřazenosti a vyžadoval kázeň. Podmanil si většinu Evropy a nebýt jeho megalomanských a trochu zvrhlých vizí zřejmě by svou říši nějaký čas udržel. Taky skončil špatně. Obdiv a láska Němců se pomalu měnila v lhostejnost až nenávist. Americký vůdce do nepohody Franklin Delano Roosevelt stačil včas zemřít, když dokončil své poslání. Svým způsobem i Stalin byl vůdce do nepohody, i když ten tu nepohodu nejdříve vyvolal. Taky neskončil dobře. Napoleon dopřál Francouzům stejný pocit jako Hitler Němcům, když dominovali Evropě, ale jeho konec také nebyl veselý. I my jsme měli v historii takového vůdce, byl jím Jan Žižka a Evropa se nás bála.
Vidíte, možná je řada těch vůdců do nepohody spíše záporných nebo aspoň problematických. Každopádně jsou velmi osamělí a pod velkým tlakem. Energii čerpají ze svého odhodlání a není jim co závidět. Někdy se moci musí chopit i násilím, jindy ve vyspělých zemích dojde k osvícenému přepřahání v době ohrožení a národ si je vybere sám.
Po dekádách úspěšného vývoje Evropy po vzniku EU, porážce komunizmu a blahobytu se i my ocitáme na křižovatce. Máme problémy s eurem, byrokracií, politickou korektností a valí se na nás imigranti z nekompatibilní kultury, která nás nemá ráda. Není tedy také čas přepřahat? Dnešní vůdci jsou totiž stále o krok pozadu za vývojem událostí a místo řešení problému je jen hasí. Iluze, že náhle řeknou, ano, dělali jsme to špatně, zcela otočí a budou náhle rozhodní, je nereálná. Musí přijít jiní, kteří se na věc dívají jinak a také reálně vnímají problémy. Je to v rukách voličů. Ale kde takové vůdce vzít a nenaletět jen populistům? Hledat a používat rozum. Kéž bychom měli štěstí na osobnost formátu Winstona Churchilla.