Myslím, že každý normální člověk dnes dovede rozeznat, co je dobré a co špatné
a kde leží hranice. Přesto se média a literatura snaží tuto oblast komplikovat.
No, podívejte se třeba na dnešní detektivky. Herkule Poirot míval jen slabost
pro dobré jídlo a pak své lehce přebujelé sebevědomí. A dnešní detektivní oddělení?
Jeho šéf je buď slaboch, nebo hajzl, který se chce vyšplhat po zádech svých podřízených.
Bývá tam i policista, o kterém je jasné, že jinde by se těžko uživil. Hlavní
hrdina pak buď mívá problém s konzumací alkoholu, škraloup z minulosti nebo je
děvkař. Dobro tedy nakonec zvítězí, ale musí to být někdy o fous.
Posledními kladnými hrdiny byli Kája Mařík, Čuk a Gek, Timur a jeho parta, či
Rychlé šípy. Kdyby dnes Božena Němcová psala svoji Babičku, musela by babička
získat svoji životní moudrost aspoň rozvodem a po večerech ucucávat vaječný koňak,
Barunka kouřit trávu a Adélka nejspíš trhat mouchám křídla a nadávat Sultánu a
Tyrlovi. Dnes se totiž stydíme za kladné a příkladné chování. Nadaný žák je šprtem,
a když už má hrdina samé jedničky, tak musí dostat aspoň ředitelskou důtku.
Je to rys celé euro-atlantické civilizace, takže to nemůžeme svádět na to, že nám
oba totalitní režimy servírovali rádoby kladné hrdiny dnes a denně.
Hrdina musí mít své stinné stránky a padouch za své činy tak úplně nemůže, protože
měl možná těžké dětství, matka ho moc dlouho rodila nebo se na něm podepsala
společnost. Relativizujeme a s tím mizí zodpovědnost. Já nic, to okolnosti
a společenské klima. Je to však cesta do pekel. Kdo a proč nám ji našeptává?
Naše pohodlnost? Léčíme si tak komplexy, že i nám se vše nepovedlo? Je to projev
degenerace naší kultury? To něco se nám snaží vmanipulovat i pocit viny. Můžeme
za to, že potomci otroků si po letech nevědí rady se svobodou, že někde je hlad
či války, že jsou tělesně postižení, že se otepluje a bůh ví co ještě. A přitom
na všech těchto „vinách“ a jejich odpustcích si jiní lidé mastí kapsy. Žijeme
ve věku psychologických manipulací a jsme neustále manipulováni. Co si máme myslet,
jak se máme chovat a co máme říkat, abychom se neznemožnili. Říká se tomu vznešeně
politická korektnost. Ale je to jen eufemizmus pro polopravdu, zkreslování a nátlak.
V „lepší“ společnosti se to nosí, a když se nepřidáš, tak jsi vyvrhel.
Je nejvyšší čas, pokud to tedy ještě jde, abychom si uvědomili, že bílá je bílá
a černá je černá a že každý člověk nese plnou odpovědnost za svůj život a své činy.
A že žádné „ale“ mu s tím nepomůže, ani ho neospravedlní. Musíme se zbavit té
rozmělňující multibarevnosti, kdy okolnosti, menšiny a bůh ví, co ještě, jsou
důležitější, než celek a cíl. Měli bychom si vystačit jen s barvami duhy. Vždyť
základní pravdy a pravidla bývají jednoduché.
Vyšlo v Neviditelném psu 6.9.2016