Neduhy nejen literatury

Myslím, že každý normální člověk dnes dovede rozeznat, co je dobré a co špatné a kde leží hranice. Přesto se média a literatura snaží tuto oblast komplikovat. No, podívejte se třeba na dnešní detektivky. Herkule Poirot míval jen slabost pro dobré jídlo a pak své lehce přebujelé sebevědomí. A dnešní detektivní oddělení? Jeho šéf je buď slaboch, nebo hajzl, který se chce vyšplhat po zádech svých podřízených. Bývá tam i policista, o kterém je jasné, že jinde by se těžko uživil. Hlavní hrdina pak buď mívá problém s konzumací alkoholu, škraloup z minulosti nebo je děvkař. Dobro tedy nakonec zvítězí, ale musí to být někdy o fous.
Posledními kladnými hrdiny byli Kája Mařík, Čuk a Gek, Timur a jeho parta, či Rychlé šípy. Kdyby dnes Božena Němcová psala svoji Babičku, musela by babička získat svoji životní moudrost aspoň rozvodem a po večerech ucucávat vaječný koňak, Barunka kouřit trávu a Adélka nejspíš trhat mouchám křídla a nadávat Sultánu a Tyrlovi. Dnes se totiž stydíme za kladné a příkladné chování. Nadaný žák je šprtem, a když už má hrdina samé jedničky, tak musí dostat aspoň ředitelskou důtku. Je to rys celé euro-atlantické civilizace, takže to nemůžeme svádět na to, že nám oba totalitní režimy servírovali rádoby kladné hrdiny dnes a denně.
Hrdina musí mít své stinné stránky a padouch za své činy tak úplně nemůže, protože měl možná těžké dětství, matka ho moc dlouho rodila nebo se na něm podepsala společnost. Relativizujeme a s tím mizí zodpovědnost. Já nic, to okolnosti a společenské klima. Je to však cesta do pekel. Kdo a proč nám ji našeptává? Naše pohodlnost? Léčíme si tak komplexy, že i nám se vše nepovedlo? Je to projev degenerace naší kultury? To něco se nám snaží vmanipulovat i pocit viny. Můžeme za to, že potomci otroků si po letech nevědí rady se svobodou, že někde je hlad či války, že jsou tělesně postižení, že se otepluje a bůh ví co ještě. A přitom na všech těchto „vinách“ a jejich odpustcích si jiní lidé mastí kapsy. Žijeme ve věku psychologických manipulací a jsme neustále manipulováni. Co si máme myslet, jak se máme chovat a co máme říkat, abychom se neznemožnili. Říká se tomu vznešeně politická korektnost. Ale je to jen eufemizmus pro polopravdu, zkreslování a nátlak. V „lepší“ společnosti se to nosí, a když se nepřidáš, tak jsi vyvrhel.
Je nejvyšší čas, pokud to tedy ještě jde, abychom si uvědomili, že bílá je bílá a černá je černá a že každý člověk nese plnou odpovědnost za svůj život a své činy. A že žádné „ale“ mu s tím nepomůže, ani ho neospravedlní. Musíme se zbavit té rozmělňující multibarevnosti, kdy okolnosti, menšiny a bůh ví, co ještě, jsou důležitější, než celek a cíl. Měli bychom si vystačit jen s barvami duhy. Vždyť základní pravdy a pravidla bývají jednoduché.
Vyšlo v Neviditelném psu 6.9.2016