Je možné přejít eticky ze sytému plánovaného hospodářství do tržní ekonomiky?

Aneb privatizace vlastnictví v postkomunistických zemích

Přechod byl nastartován sametovou revolucí v r. 1989, která představovala většinové rozhodnutí obyvatel k revoluční a tudíž skokové změně. K přechodu od eticky naprosto nepřijatelného totalitního systému k eticky všeobecně přijatelnějšímu (samozřejmě nikoliv bezproblémovému) demokratickému systému s tržní ekonomikou. Každé revoluční a tedy skokové nebo obecně rychlé řešení, nutně vyvolává po omezenou dobu přechodové jevy, které zpravidla provázejí nejenom etické, ale i sociální problémy. Bylo by krásné přejít brod a nesmočit si nohy. Tyto přechodové problémy jsou nezbytným důsledkem přijatého základního rozhodnutí o změně. Nabízí se tedy otázka o jejich nutném rozsahu. Ten souvisí s rychlostí přechodu. Čím rychleji, tím bouřlivější a intenzivnější přechodové jevy a tedy i etické problémy lze očekávat. Při příliš dlouhém časovém rozložení změn přes více, než jednu generaci by se jednak rozplynul revoluční cíl generace, která rozhodnutí učinila a jednak by se prodlužovalo zachování předchozího neetického stavu. Nejednalo by se tedy o rozhodnutí revoluční, ale pouze o nastavení dlouhodobého evolučního trendu. Je to tedy zásadní etické dilema, kdy neexistuje žádné win-win řešení, které by neobsahovalo negativní aspekty. Pouze etičtí fundamentalisté mohou snít o přechodu bez jediné chybičky či nespravedlnosti. Etičtí realisté se smíří s dilematem a pokouší se důsledně neetické aspekty minimalizovat.
Zde je základní dilema: nemohu li odstranit neetický stav, aniž bych se po cestě dopustil dalších neetických činů, mám rezignovat a ponechat původní stav? Domnívám se, že ne. Rozhoduje rozdíl v etice uspořádání původního a žádaného cílového stavu. Během nápravy bych však neměl způsobit nespravedlnosti stejného nebo dokonce většího řádu a rozsahu, než ty, které napravuji.
Podívejme se na jeden základní článek tohoto procesu - privatizaci. Na počátku bylo kolektivní státní vlastnictví, které se skládalo ze znárodněných nebo zcizených podniků a nově vybudovaných podniků. Část vlastnictví byla vrácena v t.zv. restituci původním vlastníkům. To je na první pohled výlučně etický způsob. Ale i zde vznikaly etické problémy. Majetek byl často vracen v značně zanedbaném stavu nebo výjimečně i zveleben. Bylo obtížné nepoškodit práva třetích stran při vzájemných vazbách. Mnohem složitější problém byl, jak zajistit zbývajícímu státnímu majetku odpovědného vlastníka při všeobecném nedostatku kapitálu v zemi. Byly zvoleny dvě hlavní cesty:

Co bylo příčinou těchto neetických průvodních jevů, které v určitém rozsahu doprovázely privatizaci:

Tyto negativní průvodní jevy začaly postupně lidem více a více vadit a staly se jistým sociálně politickým problémem.
Je dobré si uvědomit, že tyto negativní doprovodné jevy jsou logické a do jisté míry nezbytné. To však na druhé straně nesmí znamenat, že se s nimi klidně smíříme a budeme jim trpně přihlížet. Tak jako se bráníme chladu, dešti, blesku a dalším přírodním fenoménům máme morální povinnost klást odpor i každému jednotlivému případu negativních jevů naší transformace i když víme, že můžeme být úspěšní pouze částečně.
Je třeba posilovat roli a úroveň etiky v životě lidí, zejména při vzdělávání mladé generace. Žít eticky se totiž vyplatí. Možná, že z krátkodobého hlediska na tom budou lépe lidé bez skrupulí, ale z dlouhodobého, celoživotního pohledu rozhodně ne.
Velmi důležitá je co nejdokonalejší legislativa. Tam, kde je zákon nedokonalý, mnohoznačný nebo nepokrývá dostatečně řešenou oblast, tam v praktickém životě vznikají etická dilemata, problémy a rozčarování. Následně se pak ukazuje, že čím vyšší je úroveň etických principů v obchodu a podnikání, tím větší stupeň liberalizmu je přijatelný pro společnost. A v současné době se bohužel přesvědčujeme, že toto pravidlo platí i naopak. 10.11.1997