Otázky dobra a zla zajímají lidstvo od nepaměti, protože pro ně představují chronický a těžko uchopitelný problém. Je to zřejmě problém ryze lidský, protože v říši zvířat se s tímto abstraktním pojmem ještě nesetkáváme. Ano šelma zabíjí, ale nikoliv proto, že by byla zlá, ale protože je to její evoluční přirozenost, způsob života, získávání obživy a tedy cesta k přežití. Všichni příslušníci druhu se chovají přibližně stejně. Co to je vlastně dobro a zlo? Dvě opačné kategorie, které tedy zřejmě souvisí s nějakým kritériem, ale jakým? Je to patrně emociální kritérium, protože zlo působí smutek a bolest, dobro radost a štěstí. Je to kritérium zprůměrněné společenskou zkušeností. I když ho nedovedeme dobře definovat, každý z nás ho má hluboko v sobě zakořeněné a dovedeme zpravidla intuitivně rozeznávat dobro a zlo.
Leží tyto protipóly skutečně proti sobě na úsečce, dipólu? Nejsou někdy stočeny spíše do kruhu, jako když genialita hraničí s bláznovstvím nebo pocit zimy s horkem? Mám za to, že i u protikladu dobra zla tomu tak je. Aspoň u toho kolektivního. Na začátku každého kolektivního zla je totiž zárodek dobra. Podívejme se třeba na hrůzovládu francouzské revoluce. Na počátku byl pád Bastily, ideály svobody, rovnosti a bratrství. Pak však idea a její čistota přesáhly vše ostatní a mnoho lidí, roajalistů i republikánů skončilo pod gilotinou. Bolševická revoluce v Rusku vycházela byť z utopistických, ale líbivých ideálů a měla přinést sociální rovnost a lepší časy. Naprostý opak byl pravdou, když reformátoři zjistili, že něco jiného je spřádat revoluční plány u láhve vodky a něco jiného řídit stát. Osobní zrůdnost Stalina se mohla projevit tak hluboko právě proto, že na začátku cesty stála naděje. Nejinak tomu bylo u Hitlera. Ten dovedl velmi šikovně využít neutěšené ekonomické i poraženecké situace v Německu a postavit se do role mesiáše. Zpočátku byl úspěšný, ale záhy se ukázalo za jak strašlivou cenu. Také únorový komunistický převrat v Československu měli komunisté usnadněný poválečnou touhou po lepším životě a deziluzí ze zrady západních spojenců. Zlo je rafinované a instinktivně se zpočátku halí do líbivé legendy. Bez ní by neobstálo v počátečních fázích, kdy ještě nebývá dostatečně silné, aby se mohlo odhalit a prosadit silou. To bývá ta krátká fáze, kdy je ještě k poražení, pokud by se svobodomyslné dobro dokázalo dostatečně zmobilizovat. Jenže rozpoznat zlo včas bývá obtížné, jak nám historie dokládá. A svobodomyslní muži jen tak nevstanou od svých stolů a rodin, aby se chopili zbraně a postavili se zlu na odpor. Tuze dlouho diskutují a zvažují názory a varianty, až je příliš pozdě. Následně pak zaplatí daň řádově větší. Zlo se neřídí ustálenými demokratickými pravidly. Naopak je využívá a zneužívá, než nastolí svá vlastní pravidla.
Jaké jsou tedy kořeny lidského zla? Ano lidského, protože vesmír a příroda kolem nás je z tohoto lidského pohledu neutrální. Aspoň si to myslíme. Když někde vznikne přírodní katastrofa nebo se narodí hendikepovaný živočich, mluvíme o náhodě a ne zlém úmyslu. Je-li však zahrnut lidský faktor, hodnotíme v kategorii dobra a zla, mluvíme o úmyslu. Je to proto, že člověk má svobodu rozhodování a za ni následně nese také odpovědnost (je zajímavé, že kategorie Boha má svobodu rozhodování, za které však následně nenese odpovědnost). U kořenů zla je lidské rozhodování, které sleduje nějaký cíl, nejčastěji prospěch. Hmotný prospěch sice nikoho neomlouvá a nesnižuje zlou podstatu, avšak takové zlo je alespoň racionálně uchopitelné a vysvětlitelné, protože souvisí s naším morálním prokletím – hluboce geneticky zakódovanou snahou o přežití. Ta v dnešní “civilizované” společnosti již sice neznamená zabíjet konkurenta na potkání, ale vede ke konkurenčnímu jednání a snaze získávat výhody na úkor druhých. Proti tomuto genetickému fenoménu postavila lidská společnost faktor vzájemné spolupráce, který významně snižuje individuální rizika nepřežití a za cenu jistých omezení zvyšuje naději na přežití lidstva jako celku. Nekrademe tedy věci slabším proto, že historická zkušenost nás naučila, že z dlouhodobého hlediska dodržováním pravidel získáme šanci na úspěšnější život. A tedy vlastně tak celkově získáme více, než těmi krádežemi. Někteří však podlehnou nutkání nečekat na dlouhodobé hledisko a získat prospěch teď hned a za každou cenu. Mnohem větší obtíže nám ale působí pochopit abstraktní zlo, za kterým se neskrývá bezprostřední prospěch. Takové zlo bývá také zpravidla horší i ve svých důsledcích. Proč někdo páchá zlo jen pro pouhé potěšení a ponížení druhých? Pudí ho k tomu transformované prožitky a ústrky z průběhu jeho života? Potom hrozí, že platí něco jako zákon zachování zla, neboli zlo se může přeměnit zase jenom v zlo. S narůstající populací se dokonce zdá, že nejde o zákon zachování, ale postupného nárůstu, s počtem jedinců. Je možná anihilace zla neboli jeho přeměna, když ne na dobro, tedy alespoň na něco neutrálního? Kdyby lidé nevěřili v tuto možnost, dávno by vzdali ten nekonečný, sisyfovský, odvěký boj dobra se zlem. Pokud nelze zvítězit, je třeba se o to alespoň snažit a zlo pojmenovávat. Nepojmenované zlo by mělo totiž usnadněnou úlohu a šířilo by se mnohem rychleji. A zde působí zákon přerodu kvantity v kvalitu a velké množství menšího zla se časem přemění v nové zlo, větší a krutější. Je také možné, že příčina zla leží v těch hlubinách naší duše, kam rozumem nedohlédneme a že zlo nepotřebuje důvod a příčinu. To by byla ta nejhorší varianta. Bojujte s něčím, co prostě je a nemá příčinu! Lidský právní řád má někdy obtíže posuzovat lidské činy na hranici vědomí odpovědnosti a temnoty duševní poruchy. Ale my dobře cítíme, že většina zla se nedá schovat za duševní poruchu.
Je-li zlo obtížně uchopitelnou kategorií, pak s dobrem to není o moc snadnější. Proč jsou lidé dobří? Tedy aspoň někteří. Na první pohled jde dobro proti základní “přirozenosti” - snaze o přežití. Z kulturně filosofického hlediska je ten přechod od starozákonního “oko za oko, zub za zub” k novozákonnímu “kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem” opravdu významným a nedoceněným počinem. Jen škoda, že se tak obtížně prosazuje v praktickém životě. Může to skutečně fungovat? Ano, je to totiž zákon, kterým by se měli řídit jedinci, ale ne společnost. Ta musí zůstat vůči zlu tím zlým a trestajícím. Ne my jednotliví lidé. A tady je jistý racionální kořen dobra. Nebudu-li oplácet zlo a sám budu konat dobro, pak mám sice malou, ale přesto naději, že bude zla ubývat a mě i mým blízkým se vyhne. Pro ty, kteří nemilují biblická přirovnání to lze formulovat takto. Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Naštěstí je stále dost lidí, kteří, když se k nim chováte slušně, oplácejí vám stejným. Dobro je tou kategorií, která nese ovoce (“vypláci se”) až v dlouhodobém kontextu. Proto bychom se neměli nechat odradit dílčími nezdary. Jako nám dělalo starosti abstraktní zlo, zdá se, že součástí lidskosti je také jakési abstraktní dobro, které nepotřebuje důvod a odměnu. Tou odměnou je “jen” dobrý pocit radosti z harmonického vztahu k druhým. Chtěl bych věřit, že většina z nás nevytunelovala firmu či banku ne proto, že k tomu neměla dost příležitosti, ale pro ten pocit, že zůstat poctivý v garsonce je nakonec více, než ta vila na Bahamách. Konec konců, i když jsou materiální statky příjemné, nejsou životním východiskem a jednostranný hon za nimi vede jen do nikdy nekončící slepé uličky, na jejímž konci čeká rozčarování. Tajemství štěstí a spokojeného života je spíše v pestrosti a zlaté střední cestě. Ostatně pocit štěstí je proto tak sladký, že je pomíjivý. A naděje k jeho dalšímu získávání vede spíše cestami dobra.
V jaderné euforii šedesátých let minulého století, kdy SSSR odpálil nad Novou zemí největší nukleární bombu všech dob nazvanou Váňa, se zrodil v hlavách zrůdných vědců a generálů nápad na Bombu soudného dne. Měla to být velká loď napěchovaná jaderným materiálem, která by se automaticky pohybovala kolem sovětského pobřeží a pokud by naměřila z ruského území vysokou radioaktivitu po zničujícím nukleárním útoku, sama by se v odvetu odpálila a zničila většinu života na planetě. To bylo naštěstí i na nukleárního hazardéra Chruščova příliš a tak projekt zakázal. Možná však, že mu ani tak nevadilo ono „po komunizmu potopa“, jako se obával nevyžádaného odpálení. Také Hitler si přál, aby s jeho pádem skončilo Německo. Je to totiž typické pro fanatické ideologie – když ne my, tak nikdo.
Hrozí nám i do budoucna bomba soudného dne? Rozhodně bychom to neměli podceňovat. Možnosti vědy se každým rokem mílovými kroky zvětšují. Samozřejmě, že už to nebude patrně obří nukleární výbuch. Frustrovaný jedinec již dnes „dosáhne“ na desítky mrtvých, teroristická organizace na tisíce. Potenciál zlodušských ideologií poroste. Vytvořit počítačový virus a zamořit jím internet je dnes snadné a jednoduché. Za několik desetiletí mezi námi mohou obdobně kolovat biologické viry rozsahu neštovic nebo eboly. Může to být cokoliv, ale nejspíše to bude biologické. Je to účinné a bude stále levnější. Myšlenku na bombu soudného dne z planety nevymýtíme, protože je naší součástí.
Nejlépe to charakterizuje citát z knihy myslitele rumunského původu Emila Michel Ciorana Nástin úpadku: "Kdybychom položili na jednu misku vah zlo, které na světě rozpoutali 'čistí', a na druhou zlo lidí bez zásad a bez zábran, rovnováhu by vychýlila miska první. Katastrofy zkažených epoch jsou méně tíživé, než pohromy způsobené epochami horoucími. Bahno je příjemnější než krev. V neřesti je více mírnosti než ve ctnosti, ve zvrhlosti více humanismu než v přísných mravech". Proto braňme se fundamentalizmu v každé jeho podobě. A tak tu asi i nadále zůstane nikdy nedobojovaný odvěký boj dobra se zlem, ukončený jen v mýtech a pohádkách.
Co popřát našim budoucím demokratickým vůdcům? Snad ono: „Bože dej jim moudrost, aby poznali, s kým mají jednat a koho musí porazit“.
Vyšlo v Neviditelném psu 25.12.2013