Po celou historii lidstva byly vždy oba tyto fenomény přítomny. Zpočátku
bylo té víry více a rozumu málo. To, co bylo jednoduché, uchopitelné,
pochopitelné a opakovatelné, snažil se člověk vždy chápat rozumem.
To složité, nevypočitatelné a nepochopitelné, si zpřístupňoval pomocí
mýtů a náboženství, tedy vírou. Víra je tedy jakási berlička. Během
vývoje civilizace se vzájemný podíl víry a rozumu měnil ve prospěch
rozumu a to bude pokračovat i nadále s rozvojem techniky a
našeho poznání. To je klasický atheistický přístup.
Oproti tomu existuje teologický přístup (tedy křesťanský, ale obdobně
islámský, buddhistický ap.), který říká, že víra a náboženství je to
prvotní, nepochází od člověka, ale bylo mu dáno vyšší mocí, jako
východisko a návod k chování. Představuje jiný rozměr vnímání a
chápání světa. Ne po částech, analyticky, jako rozumem, ale
synteticky, naráz - věřím, tedy už vím! Nejprve musím
pochopit a vstřebat to základní a to mi pak zprostředkuje věci
jednotlivé až každodenní. Protože věřím, nepotřebuji porovnávat a
konfrontovat detaily, hledat rozpory.
Jsou to dva různé jazyky, dva různé pohledy, prostě jablka a hrušky.
Lidstvo po staletí marnilo čas a energii, když se je snažilo
srovnávat a rozsoudit, argumentujíc vždy jen jedním z jazyků. ”K
čemu potřebujete věřit v nadpřirozenou bytost a řídit se
mlhavými podobenstvími Bible, když všechno kolem nás se dá rozumně
vysvětlit a pokud dnes ne všechno, tak rozhodně zítra více”!
říkají jedni. ”Váš život je strašně chudý, má jen náplň a ne
smysl, když nemáte víru”, říkají druzí. Při troše nadhledu je
tedy jasné, že tudy cesta nevede a Víru a Rozum nelze porovnávat,
natož rozsoudit. Prostě existují vedle sebe, jako dvě základní cesty.
Každý člověk si obvykle zvolí. Ani ne tak jednu z obou cest, ale
spíše míru, jak moc a často půjde v životě tou, či onou cestou.
Jsou totiž situace, které mají tendenci ho směřovat spíše k Víře:
nemoc, nezdary, ztráta blízkých a jiné naopak k rozumu: záliba
ve vědě, ekonomice, politice, všeobecně analytické a deduktivní
myšlení. Konec konců, co může člověku nabídnout rozum v terminálním
stadiu rakoviny? Ale abychom nekřivdili, zdaleka ne všichni věřící
přišli k víře přes neštěstí a nemoci. Je to součást mocného
kulturního dědictví. Vždyť není podivné z ryze atheistického
pohledu, že ”ta pohádka” líčená v Bibli či Koránu
nebo jiných teologických knihách přežívá několik tisíciletí? A stále
se najde někdo, kdo je ochoten jí nejen věřit, ale také se jí řídit.
Zajímavý (z hlediska rozumu, ale věřím, že i z hlediska víry)
je způsob, kdy k víře dojde šťastný a spokojený člověk, kterému
i v materiálním životě nic nechybí. Často je to i významný
vědec, který celý život zasvětil zkoumání fyziky či kosmu. To už
zasluhuje jistou pozornost. Jeho víra, ale není většinou víra
podobenství Bible, ale vychází z úžasu nad dosud rozumem
pochopeným, víra v jakýsi vyšší transcendentní princip, který
dává celému vesmíru řád, logiku od metagalaxií, až po kvarky a celý
vesmír prostupuje - což by teolog nenazval jinak, než Bůh. Tato víra
říká: odsud posud je rozum a pak užaslá víra. Nic naplat věřím li
v cokoli nehmotného, co lze od hmoty oddělit, tak je to Víra.
Ale nic není v životě jen černé nebo bílé. Vždyť každý člověk má
v sobě kousek neuchopitelného transcendentna, v něco věří,
vyznává nějaký žebříček hodnot, má svá přání, které nelze jen rozumem
zdůvodnit. Něco mám rád a chci to prostě proto, že to chci a nehodlám
to nikomu vysvětlovat. Je to prostě moje součást. Cítíte, to vzdálené
podobenství? A tak rozum i víra v tomto trochu širším pojetí
(náboženství je jen zvláštní, mezní případ krystalicky čisté víry)
jsou samozřejmou a trvalou součástí našeho života a pomáhají nám ho
žít. Dokonce nás víra možná dělá člověkem více, než rozum. Dovedu si
v budoucnu představit stroj dokonale imitující rozumové
schopnosti člověka, ale přesto zůstane jenom strojem. Rozum
uspokojuje naší racionální analytickou stránku a víra tu emociální. A
ruku na srdce rozum nám může dát pocit spokojenosti, ale pocit
štěstí? 6.6.1997