Člověk žasne nad možnostmi virtuálního světa a chtě nechtě mu pomalu propadá a stává se Homo virtualis. Přesvědčil jsem se o tom při červnových deštích a povodních. Člověk sedí u počítače a pustí si zpravodajství na on-line ČT24. Když shlédne hlavní videozprávy, ponechá si jen zvuk a na stránkách povodí Labe (pla.cz) a Vltavy (pvl.cz) si detailně prohlédne barevné grafy nárůstu hladiny a průtoků za poslední dny a hodiny. Má zde pro srovnání i hodnoty n-leté vody. Jestli stále prší nezjišťuje pohledem z okna, protože tam získá jen jeden časový okamžik, ale najde si stránku radar.bourky.cz, kde vidí přehledně situaci v celých Čechách a z animace za poslední hodinu odhadne, jak dlouho bude ještě u nás pršet nebo naopak kdy k nám déšť dorazí. V nejistých dobách s touto stránkou konzultuji pokaždé, než opustím teplo svého obydlí. Když chce delší budoucnost, najde si numerickou meteo-předpověď z modelu Aladin (srážky, teploty, vítr). Vyjíždí-li autem je radno zjistit na netu dopravní situaci a to až na snímky z uličních či dálničních kamer. Cestu samou ponechá na satelitní navigaci nebo na Google mapách. Cílové místo si prohlédne na leteckém snímku tamtéž.
I v oblasti gastronomie on-line jídelní lístek oblíbené restaurace či pizzerie návštěvu buď uspíší nebo oddálí. Cestu balíků či zásilek z internetových obchodů sledujeme také na stránkách. Pro knihy už není třeba nikam chodit, ale čteme je na monitorech nebo čtečkách. Stojí dnes ještě vůbec za to vstávat od počítače? Konec konců i milostnou stránku lze uspokojit randem na chatu či virtuálním sexem.
Je to pohoda, že? Sice jen do té doby, než vypnou proud nebo než vymřeme. Nebo, že by se Homo virtualis množil přes net jako počítačový vir?
3.6.2013