Bude tu lidská civilizace za tisíc let?

Na předvánočním setkání kamarádů nad sklenkou dobrého vína došlo pochopitelně i na filozofické diskuse a někdo nadhodil i tuto otázku. Většina z nás se shodla, že za sto až dvě stě let tu ještě bude, ale tisíc let jí nedával prakticky nikdo. Proč ten pesimizmus? Možná i proto, že jsme vesměs starší pánové a mladický optimizmus už vyprchal. Zamysleme se, co naší civilizaci hrozí.
Ohrozit ji mohou příčiny vnější i vnitřní. K těm vnějším patří především srážka s větším kosmickým tělesem, jako se to přihodilo už dinosaurům před 66 mil. let. Ale z vesmíru toho může přiletět více. Stačilo by, aby na Slunci vypukla další superbouře jako v r. 1859. Tehdy naštěstí byl jedinou technologickou vymožeností zranitelnou pod jejím náporem telegraf, kterému spálila dráty. Dnes by se její obětí staly elektrárny, rozvody, počítače, satelity včetně těch komunikačních, počítače, mobily, auta . Náprava by prý trvala více, než rok. Ale jak bez elektřiny? Zkuste si jen představit, že vám doma nejde tři měsíce elektrický proud. Neteče voda, nesplachuje záchod, nejdou media a vy nevíte, co se děje. Potraviny v ledničce a mrazničce se už dávno zkazily, všude se hromadí odpadky, v kterých rejdí hejna potkanů. Zásobování se už dávno zhroutilo a řádí epidemie. Humanizmus se vytrácí a začíná boj o holý život.
Lidská civilizace se nekontrolovaně rozmnožuje a s tím souvisí narůstající spotřeba energií, surovin a hromadění odpadů. Paliva a suroviny nám dříve či později dojdou a to spíše v horizontu stovek let. Navzdory tomu, že objevujeme další ložiska nebo dovedeme těžit tam, kde to dříve nebylo ekonomické. To povede k nedostatku, přídělům a diktatuře, kdy nový předmět či oděv budete moct zakoupit jen po doložení úplného opotřebení toho původního, později pak i k odblokování antikoncepce, všeobecně šířené v potravinách, k početí potomka až po předložení úmrtního listu prarodiče. Nadstavby života jako kultura postupně odpadnou a nastane rozpad a zmar. Věda se stane nejprve zbožňovanou a posléze zatracovanou jako viník za technickou civilizaci. Na úrovni států budou vznikat války o zdroje. Jablkem sváru bude i přístup k pitné vodě, která už dnes není samozřejmostí pro všechny obyvatele planety. Politici jednají o kontrole lecčeho od emisí až po internet, ale otázku celosvětové regulace porodnosti se neodváží nastolit nikdo.
Ale lidská civilizace nepotřebuje vnější hrozby. Vystačí si sama. Tendenci k boji a soupeření si neseme v genech a humanizmus a altruizmus mají stále problémy. Problémem je i narušení rovnováhy v civilizaci. Celá staletí si žila poklidně a moc nic se za sto let nedělo. Sem tam nějaké války, či epidemie, ale lidé byli zakotveni. Když byl otec hrnčíř, tak se hrnčířem obvykle stal i jeho syn. Věděli, že tak to má být i bude. Co se naučili v mládí jim vystačilo na celý život. Rozvoj technologií byl omezen tím, že byl odkázán jen na lidskou nebo zvířecí sílu. Pak v devatenáctém století přišel vynález parního stroje a začaly se dít věci. Vlak technického rozvoje nabral na rychlosti. Vznikají továrny a lidé se stěhují do měst. Vše se mění, jistoty se ztrácí. Přišla elektrifikace, auta, letadla. Lidé se tomu všemu nedokázali přizpůsobit a zaplatili za to dvěma světovými válkami a totalitními ideologiemi. Ale vývoj se řítí dál - rádio, televize, antibiotika, jaderné zbraně a elektrárny. Rozvoj elektroniky, počítačů, internetu a biotechnologie dal vývoji explozivní charakter. Než si zvyknete jak nakládat s nějakým předmětem či nástrojem, je vystřídán totálně inovovaným. Své finance a nakupování provádíme přes internet. Vše se relativizovalo a platí jen chvíli. Zpochybňují se i dlouhodobé pravdy. Co se dnes naučíte ve školách vám vystačí na pár let a musíte studovat neustále. Naše nervová soustava se za ta staletí téměř nezměnila a čím dál tím obtížněji zvládá tento dynamický nápor a stresy. Jsme dnes v relativním pohodlí šťastnější, než byl hrnčíř v 18. století? Šíří se neurózy a „blbá“ nálada. Lidé ztrácejí perspektivu a vizi a uchylují se k alkoholu a drogám, gamblerství či nějaké sektě. Tato část populace poroste a bude se stávat stále větším problémem. Rovnováhu, pohodu a zakotvení v životě už asi nebude možné všeobecně obnovit. Sociolog by možná řekl, že současná situace je takovou společenskou neurózou, vyvolanou tímto explozívním vývojem a že by lidstvo potřebovalo naordinovat nějaký společenský diazepam.
S explozivním vývojem se mění charakter vzdělanosti. Ta všeobecná upadá, jak většinou žasneme nad neznalostí mladé generace. Ono není divu při tom objemu nových informací. Všeobecnou vzdělanost dnes nahrazuje Google. Vědět, že něco existuje a kde to najít. Potřeba specializace vede zase k přesunu vzdělanosti od vědět „něco o všem“ k „všemu o ničem“. Jiné myšlenky se však rodí v mozku, který má všechny informace pohromadě a zažité, než když si dílčí musí hledat zvenčí. Stále více se společnost dělí na „tahouny“, a „udržovače“. Duchovní elity úplně vyklidili své místo ve společnosti médiím a bulváru, které udávají tón. Podívejte se, jaké jsou vzory dnešní mladé generace. Marně byste mezi nimi hledali vědce, spisovatele nebo politické vůdce. Jsou to sportovci, modelky, zpěváci. Ne ti, co tvoří, ale ti, co vydělávají. Jaké hrdiny nám předestírá umění? Jsou to většinou lidé vykolejení, na okraji společnosti, ne zrovna hodní následování. Politická korektnost často mění demokracii ve svou karikaturu. Národní zájmy se sváří s tendencí federalizovat Evropu a globalizovat svět. Obě světové války a dvě totalitní ideologie zamávaly s morálkou. Teď se plíživě připravuje třetí – zelená ekologistická totalita. Lidé postrádají nějaké pozitivní vize, ale po špatných zkušenostech několika generací jsou vůči novým vizím skeptičtí a odmítají je přijmout. Jakoby o něco usilovat a jít za tím bylo něco předem špinavého. Bezzubé demokracii přibyl nový soupeř, militantní islám. Nesoupeří s ní myšlenkami, ale mnohem materiálněji, výbušninami a dělohami žen. Začínáme se potácet mezi různými krizemi. Snaha o neustálý ekonomický růst je jen přifukováním pneumatiky a ta musí čas od času prasknout.
Dalším Damoklovým mečem, který nad námi visí je náš genofond. Někdy před 70 tis. lety se lidský rod nacházel na pokraji vyhynutí. Díky vražednému suchu se naše populace ztenčila na pouhých několik tisíc jedinců. Tím se značně zúžila genetická rozmanitost a všichni jsme tak trochu „příbuzní“. Důsledkem je vyšší výskyt genetických defektů a dědičných nemocí. To se ještě zhoršuje tím, že jsme pro lidský rod vypnuli evoluci. Přírodní výběr dříve vyřazoval neduživé, slabé a vůbec poškozené. Ale moderní medicína dnes eliminovala většinu infekčních chorob a zachraňuje i novorozence s nejrůznějšími genetickými vadami, kteří by dříve nepřežili a nešířili své geny dále. Netvrdím, že je to špatně, ale jen forma daně za humanizmus. Jak to vypadá s průměrným IQ společnosti? Je stejné nebo roste či klesá? Když se dívám kolem sebe a na volební výsledky, tak bych nabyl dojmu, že klesá a to rapidně. Snad jeho poslední nárůst byl umožněn počátkem dvacátého století, kdy se ve vyspělejší části světa eliminovala podvýživa a většina obyvatel začala přijímat více bílkovin. Dnes mohou průměrné IQ ovlivnit rozvírající se nůžky mezi „tahouny“ a „udržovači“. Je zřejmé, že rodiče s nižším IQ mají tendenci mít více dětí, než ti s vyšším. IQ se přece jen do značné míry dědí a svou roli také hraje schopnost poskytnout potomkům vzdělání. Statistiky nás přesvědčují o tom, že počet vysokoškoláků roste. Je to ale tím, že jsme zavedli „poloviční vysokoškoláky“ bakaláře a že úroveň vysokoškolského vzdělání poněkud klesá. Snaha uplatnit vysokoškolsky vzdělané „udržovače“ povede k větší tendenci o sociální inženýrství ve společnosti. To, ať uplatňované jemněji v demokracii nebo drsněji v ideologiích většinou vždy špatně končí.
Začali jsme hrozbami z nehostinného vesmíru a skončili jsme u temnot naší duše. Ano, život není procházka růžovým sadem. V historii býval především existenčně obtížným a teď klade extrémní nároky především na psychiku. Co myslíte vy? Jak dlouho ještě lidstvo vydrží ve víru exploze vývoje kolem nás? Budu rád, když můj lehký pesimizmus bude jen skepsí stárnoucího pána.
15.12.2012 Otištěno v Neviditelném psu dne 28.12.2012