Příliš dlouho jsme byli jen malou součástí velkých státních útvarů a tak je na místě otázka, jestli jsme tím neztratili schopnost si sami vládnout? Několik set let to byla Habsburská monarchie, byť poměrně laskavá, osvícená a ne příliš mstivá. Ale nebyla naše a hráli jsme tam jen podružnou roli a tak jsme byli jedním z hlavních iniciátorů jejího rozbití ve chvíli její agonie po prohrané světové válce. Přišla euforie ze samostatnosti a zlatá léta První republiky, kdy nám to šlo poměrně dobře. Měli jsme schopné elity, ale bohužel nám nebyl dopřán dostatek času k dospělosti a zakotvení naší demokracie. Nejprve udeřila světová hospodářská krize a pak Hitler. Následně jednu totalitu vystřídala druhá a naše samostatnost se stala postupně jen formální. Nedostalo se nám tedy do krve, že stát je náš a pro nás. Že stojí za to si ho budovat a bránit. Vždy to byli je ti „oni“, kteří nám vládli a nařizovali. Oni tvořili zákony a tak jejich porušování bylo všeobecně ospravedlnitelné a získalo nádech odboje. V nedávné totalitě bylo „všechno všech“, což zlikvidovalo poslední zbytky úcty k majetku. Postupně jsme se stali takovým stádem, nepatřícím nikam, které je spokojené když je najedené a bavené. Filozofie a politika se dělá po hospodách, případně kavárnách. Bulvár živí závist a jediný záblesk národní hrdosti je spojen jen s úspěchy našich sportovců. O sametové revoluci jsme cinkali klíči a čekali na zázrak. On do značné míry nastal, protože jsme dnes slušnou ekonomikou s pevnou měnou, zakotvenou v svobodné Evropě a schengenském prostoru. Ale chtěli jsme ještě něco, aby to byl náš stát. A to se nějak nepovedlo. Zklamaly naše duchovní a odborné elity. Není divu, protože naše elity systematicky likvidoval už Hitler a v jejich devastaci pokračovali i komunisté. Pojem elita byl neslušným buržoazním slovem. Vládnout nám tedy mohou jen lidé vzešlí z nás. Tak nečekejme zázraky. Máme takovou vládu, jakou si zasloužíme. Těch pár opravdu šikovných se mnohem lépe uživí v soukromé sféře, než aby se špinili politikou. Naší nadějí je mladá generace, která dnes nevyrůstá jen v naší trochu zatuchlé kotlině, ale cestuje po světě. Za poznáním i vzděláním. Třeba získá potřebné sebevědomí a zbaví se malicherností. A pokud ne?
Často se díváme spatra na Rusy, že potřebují nad sebou cítit pevnou ruku „báťušky cara“. My zase potřebujeme své „oni“. Pokud jsme ztratili schopnost si vládnout nadobro, nebylo by nám nakonec tedy lépe v Spojených státech Evropských? Nežilo by se tam jistě špatně a ti „oni“ by nám zůstali.
11.1.2012