Vize, požehnání či prokletí?

Čas od času se vedou v naší společnosti diskuse o potřebě vize. Vizi akcentuje především prezident Havel, zatím co prezident Klaus spíše oponuje potřebou různorodé občanské společnosti. Obou osobností si vážím, je tedy možné, že mají pravdu oba? Mít vizi znamená více, než jen mít cíl. S vizí bývá spojena potřeba sdílet ji s jinými a šířit ji. Z hlediska moderní terminologie je tedy memem. Uspokojení přináší pocit sounáležitosti a rozšiřování vize, ale hlavní uspokojení by měl způsobovat žádaný koncový stav, protože to je důvod šíření a přijetí vize. Nejsilnější vize bývají ty náboženské (křesťanství, islám, buddhismus), ale velmi úporně se šíří i menší náboženské sekty. Co dovedou sociálně-společenské vize nám předvedl komunismus a fašismus. Vize se musí šířit a když to nejde jinak, tak často i mečem, tanky nebo koncentračními tábory. Ve jménu vizí se napáchalo mnohem více zla, než kolik spáchaly všechny loupežné či šílené vraždy a individuální zločiny dohromady. Byly však i pozitivní vize jako Rooseveltův Great Deal nebo Fridrichova snaha vybudovat silné Prusko, Kennedyho výzva dostat Ameriku na Měsíc či sen M.L. Kinga o překonání rasové nesnášenlivosti. Vize je vždy tak trochu "sobecká", protože vyzdvihuje a upřednostňuje něco před ostatním a hlásá tu "pravou" cestu. Na druhou stranu dává lidem směr a dovede je mobilizovat k nevídanému úsilí. Nelze je tedy obecně zatracovat. Úplná absence vize pak znamená, že se společnost potácí z místa na místo, žije ze dne na den, atomizuje se. Má sklon k marasmu a je tedy ideálním cílem pro šikovného vizionáře či manipulátora. Je to tedy chaotický nestabilní stav, který můžeme parafrázovat jako "očekávání příchodu mesiáše". Občanská společnost naopak předpokládá širokou paletu individuálních cílů jednotlivých občanů nebo jejich skupin. Nemá vzdálený a glorifikovaný cíl a snaží se především o uspokojivý a plnohodnotný život a naplnění individuálních zájmů. Sebevědomý a celkem spokojený občan není náchylný podlehnout vábení vizionářů. Má svou představu, co chce a co potřebuje. Hned tak se pro nějakou pseudovizi nenadchne. Tato společnost představuje tedy stabilní robustní stav. Je to tedy jakási jistota. S dobrou vizí můžete dosáhnout grandióznějších cílů, ale je tu vždy riziko selhání nebo falešných proroků. Takže obojí má své klady i zápory. Jistě vize je vize, ale pořádná se povede jen jednou za století. 1.9.2010