Princip ekvivalence nahodilosti a svobodné vůle

Vzpomenete si ještě ze školních let na tzv. Heisenbergův princip neurčitosti? Ten říká zhruba, že nemůžeme u mikročástice předvídat, kde přesně se bude nacházet a jak rychle se bude pohybovat. Jako by se jednotlivé molekuly plně neřídily fyzikálními zákony a ty by platily přesně až statisticky na jejich velkém souboru. Nemá například valný smysl mluvit o teplotě jedné molekuly.Obdobné chování shrnuje i druhá věta termodynamická. Čím je molekula energeticky bohatší, tím "rozmazanější" je její okolí.
Také v makrosvětě je předvídatelnost chování a tudíž stavu jednotlivých živých subjektů (lidí, ale konec konců všech živých tvorů) malá a kvantifikovatelné tendence se projevují až ve statistických zprůměrovaných velkých souborech. S jistou pravděpodobností a v průměru se budu nacházet v nějakém okolí svého bydliště, ale kde to v daný čas přesně bude, záleží na rozhodnutích mé svobodné vůle. Někdo každou sobotu vyráží do přírody, jiný se skoro nehne od svého PC. Jednou poodejdu do kina, jindy do práce a občas poodjedu na dovolenou. Potkám někoho, dám se s ním do řeči a můj stav se změní. Moje svobodná vůle tedy "rozmazává" můj stav a zhoršuje jeho předvídatelnost. Jakoby se tím svou svobodnou vůlí vymykám přírodním zákonitostem. Tak jako rozsah rozmazanosti mikročástice závisel na její energii, je i rozsah působení naší svobodné vůle závislý na naší "energii". Je jí třeba ovšem chápat v širším smyslu a zahrnout do ní i naši genovou výbavu a také bankovní konto. Pravděpodobnost, že půjdu nakoupit pečivo k pekaři do sousedství je velká, že si jedu do Prahy koupit nové sako menší a že vyberu životní úspory a odletím zakoupit nemovitost do Kalifornie dost malá. Ne tak u úspěšného multimiliardáře.
Jestliže ve fyzikálním světě dominuje relace "je větší, než", tak v živém světě ji zobecňuje relace "je lepší, než". Zatímco tu první lze spolehlivě vyčíslit a přiřadit, je ta naše značně subjektivní a rozmazaná. U jednotlivých subjektů je nejednoznačná, závislá i v čase na našich náladách či vyzrálosti. Zatímco "je větší" je pojmově neutrální, cítíme v "je lepší" odstín sobeckosti či chamtivosti. Možná ve smyslu Dawkinsových "sobeckých genů", které nás ovládají. Konec konců lenost je základem života ve smyslu minimalizace výdeje energie a maximalizace zisku. Jestliže částicím ukládá Pauliho princip "být různé" a lišit se na příklad v atomu nějakou svou charakteristikou, tak my princip různosti plníme dokonale. Lišíme se nejen otisky prstů a DNA, ale zejména svými preferencemi, náladami, prostě "svým já". Nietsche říká, že zavedením abstraktního pojmu list se dopouštíme trestuhodné deformace a nepřesnosti vůči konkrétním listům v přírodě. Pak toto platí mnohonásobně zavedením abstraktního pojmu člověk. Spíše se zdá, jako by neexistoval člověk, ale jen různí lidé.
Jak je to tedy se vztahem nahodilosti a svobodné vůle? Prolínají se nám. Lidský život (ale i všech živých tvorů) je plný nahodilosti již od setkání vajíčka se spermií, přes všemožné mutace, nahodilost nálad i setkání. Velmi často si uvědomujeme "co", ale nevíme "proč". Naproti tomu i rozmazanou bublinu neurčitosti částice lze interpretovat její "svobodnou vůlí". Jako by se nacházela zrovna tam, kde je jí nejlépe. Ale i o své svobodné vůli občas zapochybujeme. Jsme to opravdu my, kdo ji ovládáme? Proč a jak se v nás naše rozhodnutí rodí? Není to nakonec náhoda? Nebo emoce, ale co jsou to emoce? A od úvahy o nerozlišitelnosti náhody a svobodné vůle je již jen krůček k principu jejich ekvivalence. Proč je vlastně striktně rozlišovat? Vždyť bez fyzikální nahodilosti by jistě nebylo naší svobodné vůle. Bůh ví, jak ten náš mozek vlastně funguje. A tak budiž pochválena nahodilost naší svobodné vůle. 3.6.2010