Zrevidoval jsem všechny své zásoby a nebyl to věru veselý pohled. Ještě, že je tu pitná voda a to výborná. Zajíc se chytil do nastraženého oka až po deseti dnech. Netušil jsem, že možná ještě těžší bude pro městského člověka ho vyvrhnout a stáhnout z kůže. Mouka a rýže už pomalu dochází, oleje jsou tam poslední dvě láhve. Pár plechovek piva a poslední lahev whisky. Ještě, že jsem po cestě získal ten pytel brambor za zlaté snubní prsteny. Zamrzelo to, ale k čemu by mi teď byly.
Když nastal ten hrozný rozpad a zůstal jsem nakonec sám, posháněl jsem, co se ještě dalo, naložil to do auta a odjel na odlehlou šumavskou chalupu. Ve městě už nebylo bezpečno a nic, co by mohlo člověku nabídnout. Auto jsem schoval do stodoly, aby nedráždilo. Ostatně v nádrži zbývalo už jen pár litrů benzinu. Jak jsem teď blahořečil, že jsme dali opravit stará selská kachlová kamna s troubou a medencem na teplou vodu. Dřeva je tu v okolí naštěstí všude dost. Teď na nich vařím a také se pokouším péct. No chléb se tomu moc říkat nedá, ale hlavně, že zasytí. Na jiné lidi jsem zde nenarazil. Možná naštěstí, protože zoufalým lidem se už nedá věřit.
Televize už dávno přestala vysílat, jen občas rádio hlásí informace zbylému obyvatelstvu. A není to nic veselého, většinou samé výzvy k pořádku, a aby se nerabovalo, že bude líp. Tomu ale už nikdo nevěří.
Před lety jsem rád v televizi sledoval pořady o přírodě z divočiny, její neúprosný řád a tak nějak litoval zvířata. Jejich život je plný stresu a vyžaduje neustálou pozornost, aby sehnala obživu a neskončila jako potrava těch silnějších. I když jsou svobodná, tak nevědí, co jim přinesou následné okamžiky. Je to kruté, i když zákonité. S úlevou jsem si vždy uvědomoval, jak je příjemné být vrcholovým predátorem. Zpychli jsme však a nechali se ukolébat. Hnali se za penězi a zábavou. O naší degeneraci svědčilo to, že největší výdělky neměli vědci a objevitelé a ti co něco tvořili, ale profesionální sportovci a zpěváci či herci. Prostě baviči. Jak nás přibývalo, lidé se stěhovali do měst a vytvořili jsme propojené husté kolonie ideální pro šíření nemocí. Ne, že by jiné živočišné druhy nebyly podobně přemnožené, třeba myši a potkani. Ale my jsme k nim přidali ještě jeden zásadní faktor a to mobilitu. Nebyl problém v průběhu jednoho dne cestovat z kontinentu na kontinent. A v pohybu byly denně miliony lidí. Naše nemoci se mohly šířit rychlostí tryskového letadla. A také se šířily.
Nejprve nás ohrožovaly chřipky. Zvykli jsme si, že v ptácích rychle mutují a s větší či menší úspěšností se chránili očkováním. Jednou za čas přišla nějaká zhoubnější mutace jako hongkongská, prasečí či ptačí, ale vždy se to nějak zvládlo. Byly i horší smrtící epidemie, jako ebola, SARS či MERS, ale ty také po čase vyšuměly, protože si své oběti zabíjely moc rychle. V r. 2019 přišel SARS-CoV-2 známý pod názvem covid. Překvapil nás svojí úporností, s jakou se po světě rozšířil. Měl tu výhodu, že mezi infekčností a propuknutím příznaků uplynula dostatečná doba, aby člověk stačil nakazit spoustu svých bližních. Lidé se zpočátku proti němu spojili a odhodlaně šili roušky a dodržovali hygienická pravidla. Velkou naději vzbudily vakcíny, které se podařilo vyvinout v rekordním čase. Zpočátku fungovaly, ale díky enormnímu rozšíření covid rychle mutoval a jejich účinnost klesala. Díky tomu, že smrtnost nebyla velká, jen pár procent, lidé unavení restrikcemi ho brzy začali bagatelizovat a odmítali se očkovat a měnit své zvyky. Ustálil se, neopustil nás a stal se takovou úpornější chřipkou, která občas překvapí.
Již tehdy vědci apelovali, že covid byl jen varováním a může být hůře. Lidstvo se příliš rozšířilo a spojilo své hranice s divočinou. Udělalo ze Země takovou velkou Petriho misku s agarem, ideální pro šíření infekčních chorob. Vědci varovali, že je jen otázkou času, kdy se objeví virus se smrtností tak akorát a s dlouhou inkubační dobou. Do roku 2040 se objevily ještě další metly obdobné covidu a změnily dřívější bezstarostný život. Lidé méně chodili do společnosti, divadla, výstavy ale i sportovní kluby krachovaly a zůstaly jen ty nejsilnější. Digitalizace a virtualizace měla žně. Také vzdělání se z poloviny provádělo distančně. Přišla zlatá doba e-shopů.
A pak se objevil Angkor. Své jméno dostal podle prvního ohniska výskytu v okolí kambodžského chrámového komplexu Angkor Vat. Patřil do skupiny RNA virů a vědci jeho přenos na člověka dávali do souvislosti s makakem indočínským, tamní rozšířenou opicí. Snad ho tam i jedli. To už je dnes jedno, důležité je, že se trefil do těch správných parametrů. Má dlouho inkubační dobu tři týdny, kdy je člověk infekční, ale bez příznaků. Pak přijdou horečky a krvácivé průjmy. Do pěti dnů bývá konec. Smrtnost je kolem šedesáti procent. Ale ani ti, kteří přežijí, nemají nadlouho vyhráno. Jejich imunita netrvá déle, než pár měsíců a jsou silně zdevastováni. Díky dlouhé bezpříznakové inkubační době dosahovalo reprodukční číslo neuvěřitelných hodnot kolem deseti a šíření nemoci bylo vskutku impozantní. Nejprve letadla vytvořila po světě první desítky ohnisek, která se rychle šířila dál. Při takové rychlosti byl dopad rychlejší, než snaha vyvinout vakcínu a zdravotnictví všude zkolabovalo do tří měsíců. Pak už se postiženým nikdo nepokoušel pomoci.
Nikdy bych nevěřil, že rozpad civilizace může být tak rychlý. Nějak jsme si zvykli a ukolébali se, že se nám nemůže nic stát. Nejprve elektřina fungovala jen pár hodin denně, pak i voda tekla jen sporadicky. Odpadky neměl kdo odvážet. Potkani měli hody a byli stále drzejší. Mrtvé neměl kdo pohřbívat. Lidé rabovali především obchody a sklady s potravinami a nikdo jim v tom nebránil. Pak si kradli navzájem. Civilizace a vzdělání je jen slupka. Když jde do tuhého, obnaží se ta zvířeckost hluboko v nás. Kdo mohl, prchal z města, ale ani na vesnici to nebylo o mnoho lepší. Podle posledních zpráv bylo celosvětově obětí už tři miliardy a stále to pokračuje. A kdo to vůbec přesně může určit, když vše je v rozkladu. Vědci už dříve varovali, že nejeden živočišný druh byl v historii zlikvidován infekcí, ale my jsme si něco takového ve své pýše nepřipouštěli. Ale mohli jsme vůbec něco proti tomu dělat? Nesmělo by nás být tolik, na hromadě a mobilních. Proč jsme tak najednou museli skončit? Možná si podobnou otázku kladli i dinosauři před 66 miliony lety. Tedy, jestli to stačili. A přitom jen příroda zamíchala kartami.
Zešeřilo se, oheň praskal v kamnech a já zapálil starou petrolejku. Její mihotavé světlo vytvářelo na stěnách chalupy poletující stíny a já si připadal ještě osamělejší. Vzpomínal jsem na své drahé, které jsem ztratil. Střídmě jsem pojedl, protože potraviny také jednou dojdou. Co bude pak, raději neřeším. Připadal jsem si náhle jako poslední člověk na této planetě. Bývalo přece tak pěkně, jak se to mohlo náhle tak zvrtnout? Takže jsem neodolal a otevřel poslední lahev whisky.