Je
předvánoční odpoledne a z Brna vyjíždí rychlík směrem na Prahu. Lidé
se vracejí domů na svátky nebo spěchají za svými blízkými. Náhodná
čtveřice se pohodlně uvelebila ve svém kupé. Ta několikahodinová
cesta je paradoxně příležitostí zastavit se v tom předvánočním shonu.
Student u okna poslouchá rádio. Koledy, které se z něho linou
podvědomě zaujaly i ostatní cestující. Nesem vám noviny však
zakrátko střídají zprávy. Hlasatel oznamuje hašteření politiků,
loupež v klenotnictví. Policie v Karlíně objevila surově zavražděná
těla dvou starších manželů. Důvodně podezřelým je bývalý nájemník.
Student se s pocitem viny za tuto náhlou disharmonii omluvně rozhlédl
po ostatních a rádio vypnul. „Takové věci by se před Štědrým
dnem neměly ani poslouchat“. „Bylo by to hezké, kdyby se
to špatné dalo vypnout otočením knoflíku“, přerušila hrozící
ticho starší žena. S taškou skromných dárků cestuje prožít vánoce k
rodině své dcery. Loni byla u staršího syna a stále měla takový
pocit, že překáží. „Kdybyste ze světa odstranili vše zlé, pak
ani to dobré by už nebylo jako dřív. Stalo by se něčím obyčejně
fádním, protože by nebylo s čím srovnávat“, přidal se muž s
bradkou. Žena nesouhlasila: „To by mi ani moc nevadilo, že
dobré by se stalo samozřejmým. Jen když by zmizely všechny ty
nepravosti“. „Kde se vůbec bere v člověku to zlé“?
zeptal se student tak trochu sám sebe. Ale žena byla pohotovější a
pokračovala: „To je tou chamtivostí. Lidé chtějí mít stále víc
a před ničím se nezastaví. Jsou jako šelmy“. „To byste
paní šelmám křivdila“, dostal se konečně ke slovu student.
„Šelma zabíjí jen pro obživu a ne víc, než je třeba k vlastnímu
přežití. To teprve člověk přinesl na svět zlo. Jako všechno, i rozum
se dá použít k dobrému i zlému“. Muž s bradkou si vzdychl a
dodal: „Ale dříve v sobě lidé měli hluboko vštípené morální
zábrany. Měli úctu k autoritám. Možná vás okradli, někdy i jednu
vrazili, ale zabít pro pár stovek, to ne“. „Malé zlo je
také zlo“, neodpustil si student. Ale muž s bradkou se nedal
přerušit a pokračoval: „Za to může ten překotný vývoj. Víte, že
za posledních padesát let toho bylo vynalezeno více, než za celou
předchozí historii lidstva? Vždyť dnes si stále zvykáme na něco
nového. Vezměte si ty počítače, bankomaty, mobily. A sotva se
seznámíte s jedním, už je tu zas něco nového“. „To byste
chtěl zastavit pokrok a prát na valše?“, neodpustil si student.
„To zase ne, ale dříve měli lidé dost času si všechno zažít,
promyslet zvyknout si na to. A taky oddělit dobré od špatného. Teď je
všechno v pohybu, i morálka. Vezměte si ty teroristy. Na začátku
století se atentátník postavil panovníkovi tváří v tvář a byl
připraven položit život. A dneska vám dá bombu na nádraží a je mu
jedno, že zabije spoustu nevinných lidí“. Žena se přidala: „To
je tím, že dneska je všechno moc složité. Za komunistů vám v novinách
napsali co si máte myslet, ale dneska každej říká něco jiného. Kdo se
v tom má pořád vyznat? Student si neodpustil: „To víte paní,
demokracie někdy bolí, ale díky bohu za ní“. „Však já
jsem ráda, že jsem se ji dožila, ale my obyčejný lidi z ní někdy máme
zamotanou hlavu“. Vlak vytrvale stoupal do kopců vysočiny.
Zasněžené stromy a pomalu padající šero jen dotvářely vánoční idylu.
Čtvrtý muž, který jen mlčky sledoval hovor svých spolucestujících se
zamyšleně díval na krajinu. Idyla za oknem však nedokázala odvát
nastolené téma a muž s bradkou se po chvíli ozval znovu: „To
zlo, které je pácháno pro materiální prospěch je ještě nějak rozumem
uchopitelné, i když se tím nesnižuje jeho zlá podstata. Ale nejhorší
je to abstraktní, emociální zlo, které lidé páchají bez příčiny a
cíle“. „Nějaký cíl najdete vždycky“, neodpustil si
student. „Ano, ale když je to jen uspokojení z toho, že
ublížím, z utrpení druhých“? To je pak to pravé zlo s velkým
Z“. „Jenže pak šikovný právníci zavolají psychiatry a
zločince nechají prohlásit za blázna“, ozvala se žena. „Ba
ne, všechno takové zlo se nedá omluvit duševní poruchou. Je prostě v
nás, v hlubinách a zákoutích lidské duše“, trval na svém muž s
bradkou. „Nemusíte hned zabít. Každý z nás má v životě pár
okamžiků za které se stydí a které by nejraději zapomněl“,
ozval se student“. „Všichni jsme chybující, jenomže jde
také o tu míru, kam až zlu v nás povolíme“, pokračoval muž“.
„A proč vlastně máme být dobří? Aby nakonec zůstalo pár
spravedlivých?“, přisadil si student. „To je věc každýho,
ale já chci mít čistý svědomí, až budu opouštět tento svět“,
ozvala se žena. Student si neodpustil situaci zdramatizovat: „Chudý,
ale poctivý, toť oč tu běží“! „Vám se mladíku možná zdá,
že být dobrým se v životě nevyplácí, že je to na úkor vaší
úspěšnosti. Možná se nestanete Rothschildem, ale to se jen zdá z
krátkodobého hlediska. Když se budete snažit prožijete plný a úspěšný
život i jako poctivý. To ti lumpové se musí čím dál víc bát, že jim
to přestane vycházet a jednou na ně dojde“. „Ano, boží
mlýny melou možná pomalu, ale spravedlivě“, dodala žena. „A
i kdyby na ně nedošlo, stejně jim to nezávidím“, řekl muž. „Je
to ale věc životního postoje. Vy jste si vybrali a já si také asi
jednou vyberu“, neodpustil si student.
Venku
už se dávno setmělo, vlak sjížděl dolů do roviny a občasná namodralá
světla naznačovala venkovní mráz a umocňovala pohodu uvnitř. Mlčící
muž v rohu naslouchal a přemýšlel o názorech svých společníků. Buďte
rádi, že si můžete vybrat a vyberte si dobře. Já jsem si také vybral.
Tehdy před patnácti lety, když zabil svého kamaráda. Bylo jim něco
přes dvacet. Kamarádovi se dařilo na co sáhl a jemu se lepila smůla
na paty. Také ona si vybrala nakonec jeho. A nejhorší, že mu ho pořád
dávali za vzor. A potom ta hádka a zkrat. Za těch patnáct let
probíral tu situaci snad každou bezesnou noc. Kolikrát si již přál
vrátit ten osudový okamžik. Tam, kam ho poslali poznal všechna temná
zákoutí lidské duše. Teď, po patnácti letech se vrací domů k své
matce. Těší se a zároveň se bojí toho setkání. Něco skončilo a něco
začíná a on si připadá mnohem bezradnější a nejistější, než tenkrát,
kdy jeho život opravdu začínal. Vlak zastavil na poloprázdném
kolínském nádraží. Muž sebral svůj malý kufřík a poprvé promluvil:
„Hezké svátky a hodně štěstí“. „I vám“,
slyšel za sebou, když vykročil do poloosvětlené chodbičky a na
zasněžený peron.