Benátky

Do Benátské laguny připlouvaly tři obchodní lodi. Pomalu a rozvážně, jak se sluší na větry ošlehané lodi, které mají za sebou dalekou a nebezpečnou cestu až z tatarského Krymu. Majitel lodí a vážený obchodník Fabricio Polleti stál v hnědém kabátci a třírohém klobouku na přídi a pozoroval jak se lodi proplétají mezi rybářskými bárkami. Oddychl si, když se jako maják vynořila věž campanily, která již od 12. století vítala své děti vracející se domů. Plavba byla náročná, zažili bouře v Černém moři, průjezd kolem Araby obsazeného Cařihradu , obavy před albánskými piráty a ani Jadran je nepřijal příliš přátelsky. Všechny tyto útrapy však stály za to, protože výprava byla obchodně velmi úspěšná. Veškeré benátské zboží, zahrnující sklo i látky bylo záhy rozprodáno a lodi tak mohli naplnit vzácným a exotickým zbožím. Jemné a husté kožešiny sobolů a lišek od ruských kupců, jantar, tepané stříbro a měď tatarských řemeslníků, hedvábí dovezené z daleké Číny velbloudími karavanami. Pozornost budil jemný průsvitný a zlacený porcelán, keramika a exotické koření Orientu.
Vykládání zboží a jeho odvoz povozy zabralo celý další den. Fabricio na vše pečlivě dohlížel z paluby své hlavní lodi. Těšil se až předá dárky své ženě Adrianě a dcerám Claudii a Julii. Měl tak rád jejich spokojené a vděčné úsměvy a zvědavost se kterou loudily jeho vyprávění o zažitých dobrodružstvích. A už se mu po nich hrozně stýskalo. Z jeho zamyšlení ho vytrhl zvuk přijíždějícího kočáru. K jeho radosti z něho vystoupila Adriana s oběma dcerami. Přivítaní bylo bouřivé. „Už jsme se tě nemohly dočkat, tak jsme si pro tebe přijely“. Pozval je ke stolu na palubě a dal jim uvařit čaj ovoněný hřebíčkem. Neodolal a ženě předal alespoň zlatý perský prsten s rubínem a dcerám jantarové náhrdelníky. Těšil se z jejich nefalšované radosti. „Kdyby pro nic jiného, tak už jen pro tohle ta výprava stála za to“, pomyslel si. Den se pomalu chýlil ke konci a zapadající slunce zbarvilo oblohu do krvavé trochu zlověstné červeně. „Dobře, že už jsi doma, bůh ví, jak bude zítra“, řekla Adriana a přivinula se k němu. Všichni sledovali, jak námezdní dělníci vynášeli poslední pytle a bedny. Po chvíli můstek, který spojoval loď s pevninou téměř osiřel. Ne však zcela. Sem tam po něm přeběhla huňatá zvířata s bystrýma očima a dlouhým, lysým ocasem. Krysy, které se po dlouhé plavbě také těšily na pevnou zem. Na pevninu se těšily i věčně hladové blechy, které se skrývaly v jejich srsti.
Fabricio a jeho usmívající se žena netuší, že jejich rodině zbývá už jen pouhý měsíc života. Píše se rok 1347 a Evropou se právě začala šířit „černá smrt“, jedna z největších epidemií moru, která si vyžádá na 25 milionů obětí, tedy celou jednu třetinu tehdejšího osídlení. Nevynechá ani malé zapadlé vesnice a vylidní celé regiony. Je to trest boží nebo nevyhnutelná etapa rozpínající se lidské společnosti?