Když zkrachovalo mé manželství a pak i má firma, plácal jsem se dva roky sem a tam a nikde nenacházel smysl a klid. Samozřejmě jsem to zkoušel léčit i alkoholem, ženami a jen tak tak jsem neklesl na samé dno. Vlastně už jsem tam skoro byl. Bahnem jsem byl cítit víc, než vánoční kapr. Nějaký anděl strážný mi pak nastražil do cesty dva mezníky. Pořad o Tibetu, buddhistických mniších, klášterech a tamním životu. Strašně to na mě zapůsobilo a kdesi uvnitř to se mnou zatřáslo. Tím druhým mezníkem byl netový odkaz na zvláštní adventurovou cestovku, která zprostředkovávala cesty do Nepálu a Himaláje. Prodal jsem to málo, co mi ještě zbylo a teď jsem tady. Už druhý měsíc. Řada dalších zvláštních okolností způsobila, že se nacházím v klášteře Džoklung vysoko v horách. Buddhističtí mniši se o mě starají a já jim pomáhám s běžnými denními pracemi. Řídký vzduch a větrné povětří bystří smysly a mezi himálajskými velikány je člověk tak malý, že i jeho starosti se stávají bezvýznamnými.
Miluji podvečerní sezení a rozjímání s mnichy. Spřátelil jsem se obzvlášť s jedním starším, vyššího postavení, který se jmenuje Sonam a umí dobře anglicky. Dnes tedy opět sedíme v útulné místnosti a upíjíme slaný čaj z hnědých keramických kalíšků zdobených strohým ornamentem. Jačí trus a kousky dřeva příjemně vytopily místnost vyzdobenou praporky, barevnými fábory, soškami a několika modlitebními mlýnky. Její útulnost kontrastuje s meluzínou a větry, které se za okny prohánějí mezi horskými zasněženými vrcholy. Původně tmavě modrá obloha začíná temnět, jak se slunce schovalo za horizont. Člověk se podvědomě trochu schoulí do sebe. Místnost je prosycena silnou orientální vůní a z hlubin kláštera zní hluboké „Óóóommm“, kterým mniši odevzdávají svou mysl.
„Nádherný čas“, přerušil ticho Sonan. „Den zvolna usíná, ale noc se ještě neprobudila. I duchové hor se střídají“. Pak dodal: „Je dobře, že tě k nám tvá duše přivedla“. „Vždyť jsem jen chtěl mít úspěch a zabezpečit rodinu“, opáčil jsem.“ A měl jsi?“, zeptal se mnich. „Zpočátku ano. Po revoluci bylo tolik nemovitostí s kterými si jejich noví majitelé nevěděli rady. Dalo se levně koupit a po čase draho prodat. Privatizace bytů, to byl zlatý důl. Firma zdárně rostla. Začali jsme jezdit na dovolenou na Kanáry, do Egypta. Ale bylo stále méně času. Člověk se z firmy nemohl utrhout, jinak nestíhal nebo zmeškal tu správnou příležitost. Bavilo mě to. Byla to hektická doba“. „Byl jsi šťastný“? „Zpočátku ano, aspoň jsem měl takový pocit, že všechno jde a daří se. Pak se to nějak začalo kazit.Ani nevím kdy, prostě už to tak nevycházelo, konkurence tlačila. A člověk nestíhal a nestíhal. Začalo to prokluzovat mezi prsty. Doma jsem býval zřídka, děti mě začaly zlobit svým křikem, s ženou jsme se čím dál tím víc hádali. Bylo to horší a horší. Nakonec žena sbalila děti a odešla za jiným“. „A co jsi udělal ty“? „Snažil se udržet aspoň firmu, ale nakonec to stejně kleklo. Pak jsem dělal příležitostné práce, nikde dlouho nevydržel“. Mnich se na mě díval svýma laskavýma, chápajícíma očima, občas pokývl hlavou nebo upravil vonné tyčinky ve stojánku. Jejich těžká omamná vůně naplňovala celou místnost a spolu s mihotavým světlem svíček dodávala na exotičnosti a absurdnosti této zvláštní společnosti. Usrkl slaného čaje a pak řekl: „Chtění je jako balvan, který plavce táhne ke dnu. Je jako sněhová koule, nabaluje se a je stále větší. Zaplní tvou mysl netrpělivostí proč už není to či ono. Netrpělivost je sestra nespokojenosti. A ta hlodá a hlodá a nepřestane dokud jako červ v jablku nepronikne celou myslí“. „Jsem tedy nemocen?“, přerušil jsem ho netrpělivě. „Ano, říkáte tomu tak“, usmál se mnich a pak pokračoval. „Sešel jsi z cesty a bloudíš v kruhu. Život je cesta po které jdeme. Není rovná a jde nahoru i dolů. Bývá blátivá i kamenitá. Kroutí se a tlačí do nohou, ale nesmí se točit v kruhu. Kruh je zlý, protože nemá začátek ani konec. Chtění vyvažuje pokora, netrpělivost láska. Teprve když dosáhneme rovnováhy umíme jít rovně“. Vnímal jsem jeho slova tak nějak z dáli, jako by nevycházela z jeho úst, ale jakoby jimi byl prosycen celý klášter a ty okolní himálajské velikány je opakovaly. Možná k tomu přispěla i omamující vůně, ale já jsem po dlouhé době nikam nespěchal a nic nechtěl. Má mysl se vznášela, jako by nic nevážila a čas, který zde nic neznamená se zvolna zastavil. Nic nevážilo ani mé tělo a já tam jen seděl a byl. Nevím, jak dlouho trvalo, než mnich pokračoval: „Vy Evropané jste zvláštní. Znáte toho tolik a umíte dělat fantastické věci, ale žít neumíte. Jste jako děti, které se umíněně ženou za svojí hračkou. Zlostní, když na ni nedosáhnou. Podívej se i na váš vztah k jídlu. My se nepřejídáme, protože přemíra jídla ve vás zatemňuje myšlenky a vytváří plyny, které tlačí. Je to jako když do sebe pouštíte zlé duchy. A zbavit se zla je vždy těžké a pracné. Zlo lepí a ulpívá na nás. Zkuste otevřít svou mysl a naslouchat vesmíru. Nechat se jím prostoupit. V něm hledat pravdu a směr“. „Ano, možná jsme se odvrátili od Boha a křesťanských hodnot a ztrácíme se sami v sobě“, poznamenal jsem. Mnich se usmál a zavrtěl hlavou tím zvláštním nenapodobitelným způsobem. „Tak, tak, topíte se ve své mysli, ale i váš Bůh má vaše neduhy a vy jste jeho obrazem. Přikazuje vám, zlobí se, trestá. Jako by i v něm bylo obsaženo něco za něco, má dáti-dal“. Zamyslel jsem se a vzpomněl na atmosféru v Evropě, všechnu tu blbou náladu, shon, ztrátu ideálů a negativní přístup většiny. Terorizmus a teorie o konci světa. Pověděl jsem mu o tom. Opět se usmál: „Jistě po revoluci jste byli nabiti pozitivním očekáváním a všechno bylo hezké a šlo kupředu. Pak se zase projevila ta vaše netrpělivost a chtivost. Jak něco vidíte černě, tak se to také černým stane. Čím víc budete strašit koncem světa a přivolávat ho, tak tím více se mu přiblížíte. My víme, že každá událost má svou dráhu v prostoru a i v myšlení lidí dávno předem, než se stane. Čím více lidí na událost myslí, tím snáze nastane. Proto my o některých věcech raději nikdy nemluvíme“. Opět se napil čaje a lehce zaklonil hlavu. V kamnech zapraskalo, za okny se prohnal větrný vír, hvězdy zablikaly a potemnělou místnost ozářil blesk, který proťal údolí. Zazněl rachotivý hrom a já se ustrašeně přikrčil. Když jsem se vzpamatoval,tiše jsem se zeptal: „Co to proboha bylo“? Mnich zakýval hlavou a řekl: „Jen varování“.