Rád sleduji kanály Discovery a tam pořady o záhadách vesmíru. Podařilo se nám o vesmíru zjistit překvapivě mnoho, ale poslední objevy, jako by to vše negovaly. Považte, když to, co vidíme, hvězdy, mlhoviny a galaxie, tedy veškerá hmota složená z atomů, tvoří jen 4,6% vesmíru. Vše ostatní je pro nás tajemné a záhadné. Nevíme o tom skoro nic. Tajemné lepidlo, které umožnilo vytvoření galaxií jsme nazvali temnou hmotou a když jsme zjistili, že vesmír se rozpíná stále rychleji a jednou se možná rozpadne, tak tu tajemnou pružinu jsme nazvali temnou energií. Co to je, nemáme potuchy. Temná energie tvoří skoro čtvrtinu vesmíru a temná energie dokonce tři čtvrtiny. Navíc možná vesmír není jeden, ale může jich být téměř nepočítaně. Takže umíme postavit superrychlé počítače, létáme po naší sluneční soustavě, ale nevíme vlastně, kde to existujeme.
Není divu, že když jsem měl příležitost popovídat si o těchto základních otázkách s jedním duchovním, absolventem jezuitské univerzity v Lovani, neváhal jsem ani okamžik. Už samotné místo a jeho genius loci navodilo tajemnou atmosféru. Gotická stropní klenba, stíny na stěnách a k tomu šálek výborného čaje. Usadil jsem se do pohodlného křesla. Po úvodních formalitách můj hostitel začal.
Našim problémem je, že chceme o všem hned všechno vědět a čím víc toho poznáme, tak tím víc roste naše sebevědomí a další zvědavost. Ale naše zvídavost nám přece pomohla vybudovat civilizaci, namítl jsem. To ano, ale poznání je někdy jako víno. Aby bylo dobré, musí uzrát. Dítě se také musí naučit nejdříve chodit, aby mohlo lyžovat nebo jezdit na kole. Již od starověku si lidé mysleli, že Země je středem vesmíru a přesto dovedli vypočítat polohy Slunce a planet, které kolem Země údajně obíhaly. Bylo třeba mnoha staletí, než poznali svůj omyl a své znalosti opravili. Jejich poznání zrálo dalšími objevy a zkušenostmi. Usmál se. To, že naše poznání uzavřeme do hávu matematických rovnic a zákonů ještě neznamená, že jsme ho správně pochopili. Je to jen zobecněná zkušenost. Odpovídá na otázku jak, ale ne proč. Jaká je realita kolem nás? Čím víc poodhalujeme její závoj, tak tím více otázek vyvstává. Můžeme ji vůbec pochopit v celé její komplexitě? Jenom takový čas. Lidstvo o něm přemýšlí nejméně deset tisíc let a stále moc nepokročilo. Využívá ho, měří ho s fantastickou přesností, ale o jeho podstatě toho mnoho neví. Zdá se, že ne jinak jsme na tom s vesmírem.
Vypil jsem doušek čaje a zadíval se oknem na štíhlou věž katedrály. Linie její zdobné fasády rozzářily zlatavé paprsky zapadajícího slunce. Ten pohled a slova mého průvodce způsobily, že jsem měl najednou přímo fyzický pocit hloubky času.
Můj hostitel však pokračoval. A kdo jsme vlastně my? Představme si na chvíli, že bychom byli jen molekuly v jedné buňce nějakého rostlinného semínka. Jsme schopní a tak začneme semínko poznávat. Brzy objevíme sousední buňky a to, že buňky jsou soustředěny do různých struktur, a že semínko je vlastně obrovské. Pak venku zaprší a semínko začne bobtnat a klíčit. Zvětšuje se stále rychleji a my nevíme proč. Náš vesmír expanduje a rozpíná se. Vznikají nové orgány. V průběhu času vyroste ze semínka košatý strom s mohutným větvovím. Jak máme tohle všechno poznat v rámci jedné buňky semínka? My bychom možná budovali astronomii a ona by to byla biologie. Navíc těch semínek může na louce ležet mnoho a tak časem vyroste celý les.
Mimovolně jsem se v křesle schoulil, protože jsem si najednou připadal tak strašně malinký. Tady, v kamenné místnosti, která toho tolik pamatuje. Co nám tedy zbývá? Máme to vzdát, když to stejně nemůžeme pochopit, zeptal jsem se sklíčeným hlasem. Muž se usmál. To rozhodně ne. Tak jako semínko má vyklíčit, my máme poznávat. Ale neměli bychom se jen hnát kupředu. Také se občas zastavit a zamyslet se nad svým místem.
Když jsem odcházel, soumrak už pokročil. V starobylých uličkách Lovaně ležely dlouhé stíny a ty letité domy, jako by říkaly, my už jsme toho viděly a slyšely. Narovnal jsem se a rozhlédl. Náhle mi bylo úplně jedno, co to ta temná hmota a energie je. Nadechl jsem se zhluboka a cítil, že jsem tady a teď. A nic mi nechybí.