Simulace

Přítel Jan mě zase jednou překvapil, tedy až ve chvíli, kdy v lahvi Sauvignonu zbývaly tak sotva dvě deci. Zamyslel se, zaklonil hlavu a zeptal se mě, jestli jsem někdy uvažoval o tom, že celý vesmír včetně nás je jedna velká počítačová simulace probíhající v nějakém superpočítači inteligentních bytostí? „Tím myslíš Boha?“, zeptal jsem se překvapeně. „Ne Boha, ale že to vše je založeno na spoustě řádků nějakého software“. „A není to stejné“, kontroval jsem, “jestli něco krásného, složitého a fungujícího stvoří Bůh, anebo ti tvoji superinteligenti?“ „To rozhodně není“, bránil se Jan. „Základní je, jestli je realita opravdu hmotná, aspoň trojrozměrná, vyplňující časoprostor, a nebo jestli se nám jenom zdá, a vytváří všechny naše vjemy a závěry programově, jen třeba plošně.“ „Máš nějaký argument pro to, že bysme měli být simulací?“, zeptal jsem se. „No, snad jen to, že v jedné super vyspělé realitě bude probíhat celá řada simulací, možná statisíce a tak je pravděpodobnější, že jsme simulací, než tou samotnou realitou. A také jestli je kolem nás většina hmoty a energie temné o které nic nevíme, tak je něco špatně.“ Jde vůbec rozlišit skutečnost od iluze? Některé sny bývají taky tak živé, že nám dá práci uvědomit si, že je to jen nehmotný sen.
Snažil jsem se ho pochopit, ale tak nějak mi splývalo, že jestli podstatě vesmíru říkáme Bůh, přírodní zákony a nebo supersoftware je tak nějak jedno. Důležitý je ten výsledek. Ale on trval na svém, i když je prý pro nás velmi obtížné rozhodnout mezi realitou a simulací. Připomnělo mi to dřívější diskuse o zlotřilém laborantu, který simuluje vesmír ve své Petriho misce na agaru, a když ho přestane bavit nebo zklame, tak ho prostě spláchne do záchodu. Ale tohle je prý něco jiného, vesmír může být třeba jen hologramem. „Dobře, ale ty bytosti jistě také vyhodnocují stav svých simulací a něco si ověřují, a pokud se jim to nebude líbit, mohou to vypnout. Velký třesk je třeba jen restart takového programu“, řekl jsem. „Třeba“, připustil, „ale měli bychom se snažit najít nějaký způsob, jak to rozhodnout. Jsme-li skuteční nebo simulovaní“. „No, počkej“, rozohnil jsem se, „třeba oni právě čekají na to, kdy nám dojde, že jsme jen simulací a tím pokus ukončí. Třeba těch simulací běží více vedle sebe za různých předpokladů a hledá se systém, kde to těm výtvorům dojde nejrychleji. To bys pak taky mohl svým objevem způsobit konec světa.“ „Zajímalo by mě, jak by to pak v té simulaci naprogramovali“, zadumal se Jan. „No třeba tak, že by se celým vesmírem rychlostí světa řítil fázový přechod, jako když v podchlazené sklenici rázem zamrzne tonik. Smázli by nás v rámci pravidel a bylo by“, řekl jsem.
Došli jsme k závěru, že možná přece jen existují nebezpečné a zakázané myšlenky, s kterými by si člověk neměl zahrávat. Napadla mě hned černá magie, kabala. Co když lidstvo už někdy bylo blízko tomuto poznání a zlí duchové a čáry jsou toho odrazem? Jevy neuchopitelné, nepochopitelné a zdánlivě absurdní, odporující zkušenosti. A proto se rozum snaží zapečetit tuto třináctou komnatu lidstva. Jan oponoval, že to spíš mohou být chyby v software. Žádný program není bez chyb, tím spíš takový o mnoha miliardách příkazů. Když program udělá chybu, cítíme najednou, že je něco špatně, jinak, než by mělo být podle všech pravidel. Vyskočí výjimka a chybová rutina to vzápětí napraví a svět je zase takový, jaký má být. To je tedy zajímavá definice zázraku, podivil jsem se. Za každým svatým je nějaký ten error.
„Myslíš, že je možné, že když programovali pokus s průchodem elektronů dvěma štěrbinami, tak udělali chybu, když chybně na stínítku vytvořili interferenční obrazec?“ „Možné to je“, připustil Jan. „A pak už museli zavést do fyziky, že světlo je současně proudem částic fotonů, ale i elektromagnetickým vlněním. A už se vezli a museli zavést nakonec i kvantovou mechaniku se všemi jejími absurdnostmi, kdy částice je současně na mnoha místech a teprve když se na ni podíváme, vyloupne se na nějakém místě.“ „To chceš říct, že za dinosaurů ještě kvantová mechanika nebyla a dodělali ji tam až v dvacátém století jako záplatu“, provokoval Jan. „No rozhodně si ji nikdo před tím nevšiml, ani jejích důsledků. To až s Planckem, Bohrem, Heisenbergem a jejich generací.“ Tak jsme zjistili, že oni takhle záplatují svou simulaci. Když je třeba změnit paradigma, narodí se přelomový vědec, jako třeba Koperník a zavede, že Země není středem vesmíru, ale obíhá kolem Slunce. Před tím možná tím středem byla. Podobně Newton či Einstein. „A co zkoušeli s Hitlerem a Stalinem“, namítl Jan? „Třeba nějaký sociolog zkoumal, co všechno si lidé dají líbit“, navrhl jsem. „No, vypadá to, že nás zkoumají, když nás vystavují stále novým situacím“, připustil Jan. „A to je možná ta záhada času“, napadlo mě, „že nám promítají jednu situaci za druhou a nám to připadá jako děj filmu. Pořád to běží dopředu, nevrací se to. Nemáme možnost opravy.“ „Ale oni také mohou chybu opravit jen v budoucnosti“, poznamenal Jan. „A nepřekročitelnost rychlosti světla tam mají asi, aby nedošlo k přetečení registrů.“
Jana také napadlo, že modlitby k bohům jsou možná jen takové zpětné vazby nebo diskusní rubriky k jednotlivým programátorům a třeba i podle nich upravují simulaci. Je tedy všechno předem dané programem nebo máme svobodu rozhodování? To je přece kardinální otázka lidstva. To také nerozhodneme, v programu mohou být nějaké náhodné či chaotické prvky a náhoda a svoboda rozhodování mají k sobě nesmírně blízko. Hlavně se jim podařilo vzbudit v nás pocit vědomí a jedinečnosti a naši zvídavost. Jablko ze stromu poznání je vždy nakonec utrženo. Rozhodně nejsme jen pasivními diváky v kině, tedy aspoň někteří z nás. Pídíme se a zkoumáme. Kdo jsme a kam směřujeme. To, co člověk může, vždy nakonec stejně zkusí bez ohledu na důsledky. Konec konců to, že smysl života je také dost neuchopitelný, je možná záměrem programátorů. Kdo ví, co bude, až ho najdeme nebo prokoukneme simulaci. Jako v té scifi povídce až mniši najdou všechna jména boží, skončil svět. Může nás napadnout cokoliv nebo jen v rámci toho, co připouští program? Tvoříme nové pojmy nebo jen kombinujeme ty vložené? DNA je takovou naší občankou, kterou si nás označili. Nejsme však vázáni jen na hmotu, zavedli jsme abstrakci, objevili matematiku. Moji námitku, že taková simulace by byla nesmírně energeticky náročná a počítač by musel mít více atomů, než má vesmír, smetl Jan ze stolu s tím, že nevíme, z kolika rozměrného prostoru nás simulují. My taky hravě a úsporně simulujeme na jednorozměrné přímce. Možná také čekají, jestli se u nás nevyvine celoplanetární vědomí nebo organizmus, kdy „já“ bude „my“. Bod Omega, jak ho definoval Teilhard de Chardin. Proto také zatím nezavedli mimozemšťany, aby nás to neovlivňovalo.
Také nás napadlo, že možná je naše simulace jen počítačovou hrou pro zábavu. Má jen pobavit, nic jiného. Vždyť i my máme spousty takových her, od stříleček až po simulace civilizací. Pak by to bylo se smyslem našeho života i vědy dost nahnuté. Nebereme se i my sami příliš vážně? Souvisí naše smrt s tím, že jsme už vyčerpali své možnosti a svoji úlohu v simulaci? A co když je naše simulace pro její tvůrce jen taková blbina, jako když my vytvoříme malé roboty, které se pohybují po stole, vyhýbají překážkám a dávají pozor, aby nespadli z toho stolu? Připadá mi absurdní, že by vesmír mohl skončit, protože oni nedostali grant na další rok. Tvůrci simulace mohli dávno zaniknout, mohou mít na starosti úplně jiné věci, a všechno běží samo dál.
Samozřejmě nezůstalo u původní láhve dobrého vína. Myšlenky se rozbíhaly a zase vracely. Byl to příjemný večer a ani nevím, jak jsem se dostal do postele. Spal jsem jako dudek. Ráno byla hlava trochu zastřená, ale ne zas natolik, abych nezaznamenal na stole těch pár složenek a faktur. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli jsem simulovaný nebo ne. Účty se platit musí.