Sadika ležela v pohodlném klimatizovaném nemocničním pokoji soukromé kliniky
v Londýně a sledovala chvění listů v korunách letitých stromů v nemocniční zahradě.
Lékař ji ubezpečil, že do týdne bude propuštěna a během tří neděl se bude moct
vrátit domů do Ománu. Hlavou jí bouřily myšlenky a už trochu vzdálené vzpomínky
na domov prozářený sluncem, tam někde v dáli. Jakoby ucítila vůni růží z otcovy
bohaté zahrady, která se mísila s příchutí sušených datlí, tak charakteristických
pro její rodný kraj. Je to už přes pět let, co přiletěla do Londýna a zapsala
se na studium historie v Oxfordu. Její otec si přál, aby měla to nejlepší vzdělání.
Přiletěla spolu se dvěma kamarádkami, také z vyšších ománských rodin. Jedna s
tudovala práva a druhá dětskou medicínu. Sadika si dlouho nemohla zvyknout na
chladnější podnebí a časté deště. I zdejší architektura působila tak cize, ale
ze všeho nejpodivnější byli lidé. Tak přímí a otevření, ženy promíšené s muži.
Doma směla vycházet pouze zahalena nebo přinejmenším v šátku a většinou v
mužském doprovodu, ale tady ženy chodily odhalené, nalíčené, usmívaly se a
koketovaly s muži jako rovný s rovným. Při koupání si odívaly jen ty dva směšné
proužky látky. To dívku vychovanou v muslimském náboženství zneklidňovalo a
zprvu i pobuřovalo. Postupně si však zvykala a shledávala, že ti jinověrci a
bezvěrci jsou lidé zajímaví a příjemní. Nemyslí to zle, jsou prostě jiní. Z
alíbilo se jí, že může mluvit i když není tázána a říct, co si opravdu myslí.
Na univerzitních seminářích to dokonce vyžadovali. Během prvních dvou semestrů
dokonale zapadla. Dozvěděla se toho tolik zajímavého. Jak je svět různorodý,
jak staré říše zazářily, aby se následně propadly do zapomnění. Studium se jí
velmi líbilo, a protože byla bystrá, byla i úspěšná. Vzpomněla si, když se s
kamarádkami odvážily jít na první studentský mejdan. Připadaly si tak hříšně a
čekaly, že se tam bude dít něco hrozného. Ale místo toho si tam pěkně popovídaly,
usrkávaly colu, zasmály se a zatančily si. Jistě pokukovaly po těch pár klucích a
holkách co kouřili jointa a pili pivo, ale nic hroznějšího se tam nedělo.
Přes skype byla ve styku se svými rodiči a ti ji nabádali, ať nezapomíná
navštěvovat mešitu. Samozřejmě v Oxfordu byla, na Manzil Way. Ale ta červená
budova s malým minaretem ji nijak neuchvátila. Jednak postrádala kouzlo a krásu
arabských mešit a nemohla se zbavit vtíravého pocitu, že čtení súr zní tady
v Anglii, tak nějak nepatřičně. Také lidé v mešitě byli divní, pestrobarevní,
někteří v džínách a mluvili mezi sebou anglicky. Jako by Alláh tak daleko nedosáhl,
pomyslela si hříšně a hned se za to zastyděla.
Hlavní zlom však nastal, když poznala Simona. Bylo to v menze, když se zeptal,
zda si k ní může přisednout. Studoval žurnalistiku a dovedl tak zajímavě vyprávět.
Už dávno dojedli i dopili kávu a tak nějak nechtělo se jim odejít. Sadika se z
apýřila, když ji požádal o telefonní číslo a dovolení, zda by jí mohl zavolat.
Samozřejmě mu ho nakonec dala. Simon se ozval hned druhý den, jestli by ji mohl
pozvat na vyjížďku na pramicích po řece Temži. Bylo to něco neslýchaného pro
ománskou dívku jít sama s neznámým Angličanem na výlet. Léta její výchovy a
tradic se v ní tomu pomyšlení vzpírala. To přece nejde, co by tomu řekli rodiče.
Ale žila už v Anglii tři roky a zvědavost a žena v ní zvítězila a Sadika řekla ano.
Výlet ji uchvátil. Proplouvali parky, ve kterých se tyčily mohutné duby, na březích
rostly i růže a Simon zase tak zajímavě vyprávěl. Ale ani Sadika jen neposlouchala,
a povídala tomu mladíkovi o kouzlu svého domova. V podvečer skončili v útulné
kavárničce na voňavé kávě. „Jistě není tak dobrá, jako ta vaše v Orientě“,
poznamenal Simon. „Je jiná, ale sem se lépe hodí“, odpověděla Sadika. Simon ji
doprovodil ve vší počestnosti ke koleji, ale mezi oběma bylo jasné, že tento výlet
nebyl poslední. Na další pozvání už Sadika odpověděla sebevědoměji „Ráda“. To léto
bylo báječné, Sadice bylo příjemné, když v Simonových očích viděla, jak se mu líbí
a také ona se těšila stále více na jeho společnost. Když ji poprvé políbil, už
nemyslela na nic a polibek mu opětovala. Jejich vztah se stával stále důvěrnějším
a Sadika úplně ztratila hlavu. Jeho doteky byly tak opojné a také Simon se ztrácel
v jejích očích tmavých jak uhlíky. „V tvých očích se zračí celý vesmír“, říkával ji,
když ji hladil a líbal. Po půl roce se mu oddala. Stalo se to na jednom výletě
v malém vesnickém penzionu. Nebylo to jen kouzlo okamžiku, byla to láska a oba se
ztratili jeden v druhém. Sadika si opatřila i antikoncepci, jak ji doporučila
anglická kamarádka. Prožili spolu další krásný rok a vedle Simona jí připadal
Omán tak neskutečně vzdálený.
Čas však běžel dál a Sadika úspěšně složila všechny zkoušky, včetně státnic.
A přiblížila se promoce, kdy přijedou její rodiče, aby ji odvezli zpět do Ománu.
Sadika bývala zádumčivá a Simon se jí marně ptal na důvod jejího splínu.
Její oči ztratily část svého lesku. Postupně si stále více uvědomovala, že hříchy
člověka vždycky dohoní. Když se se svým problémem svěřila anglické kamarádce,
tak ta ji poradila tu londýnskou kliniku. Sadika to náhle viděla jako východisko.
Teď tedy ležela v pokoji, když se náhle otevřely dveře a v nich Simon s kytkou růží.
„Simone“, vykřikla, „co tady děláš“? „To bych se měl spíš zeptat já“,
kontroval Simon. „Uprosil jsem Sheilu a ta mi řekla, kde jsi, ale co to má
znamenat“? Sadika se rozplakala, vzlykala a nebyla k utišení. Simon ji něžně
hladil, a když se po chvíli trochu zklidnila, pověděla mu pravdu. „Simone, já
do tvého světa nepatřím, byla to jen krásná pohádka, ale já se musím vrátit
domů do Ománu. Je to úplně jiný svět, nepředstavitelný“. „Zůstaň tu se mnou“,
zaprosil Simon. „Nemuč mě, tolik bych chtěla, ale náš řád je neúprosný.
Když mi bylo deset, moji rodiče mi vybrali ženicha a sepsali smlouvu s jednou
významnou ománskou rodinou. Zostudila bych celou rodinu, rodiče i mé sestry.
Musím se vrátit a podrobit se. Alláh není tak daleko, jak jsem myslela“.
Viděla smutek v Simonových očích a pak se zeptal, „ale proč jsi tady“?
„V našem světě je nemyslitelné, aby žena vstupující do manželství nebyla
čistá a tady na plastické klinice ze mě zase čistou ženu udělali“. „To není pravda“,
zaúpěl Simon, „jako, že nic se nestalo? Ale ono se stalo, Sadiko“. „Já vím“,
zašeptala Sadika, „a nikdy na to nezapomenu“.
Když se jumbojet ománských aerolinií odlepil z ranveje letiště Heathrow a začal stoupat do mraků, podívala se Sadika na panorama Londýna a v jejích očích se zaleskly slzy. Ale její rodiče a sestra ji brzy svými otázkami přiměli k hovoru. Byli tak zvědaví, co tu Sadika za ty roky prožila.