Byl neobyčejně slunný podzimní den a já jsem pomalu a možná instinktivně trochu váhavě přicházel k mostecké nemocnici. Ta váhavost byla pochopitelná u člověka, který jde na svoji první operaci. Ale nepříjemně se opakující žlučníkové záchvaty udělaly své a mozek nakonec přijal rozumové rozhodnutí. Cesta ke vchodu do nemocnice byla lemována záhonem krásných rudých růží. Většina kolemjdoucích je nevšímavě míjela ponořena do svých každodenních starostí, ale člověk, který se zítra podrobí první operaci vnímá přece jen přírodu mnohem intenzivněji a hlouběji. Neodolal jsem a přivoněl k jedné z nich. Její syté okvětní plátky zářily v podzimním slunci a linula se z nich sladká opojná vůně. Nemohl jsem se od ní odtrhnout. Její čistota a lehkost mi připomněla mé dětství, bezstarostné a plné plánů.
Na chirurgickém oddělení šlo vše podle navyklého rituálu. Vstupní prohlídka a informace, podepsat souhlas s operací, odevzdat cenné věci, poslední oběd, nejíst a nepít a obligátní klystýr. Laskavá péče lékařů a sester spolu s jejich samozřejmou profesionalitou přenášela i na pacienty uklidňující pocit normálnosti a každodennosti. Noc před operací proběhla překvapivě klidně. Trocha rozjímání a dostatek klidného osvěžujícího spánku. Byl jsem první na programu, jak mi to dr. Štenbera slíbil. Nezbytná premedikace, clona antibiotik a sedativum a pak už cesta na operační sál. Na své posteli jsem byl vezen jako král, snad jen nebesa chyběla. Chodba, otevřené dveře do pokojů pacientů. Provázely mě jejich oči, které vyjadřovaly buď obavy a úlevu, že na řadě je protentokrát ještě někdo jiný nebo směsici uspokojení a poznání těch, kteří už to měli za sebou. Ale já jsem si náhle uvědomil, že se na tu operaci těším. Byla vlastně vyvrcholením těch dvou let obtíží, kdy člověka záchvaty zaskočily vždy v těch nejnevhodnějších chvílích. A já měl teď euforický pocit, že mě za pár okamžiků jednou pro vždy zbaví všech těchto problémů, abych se zase mohl na své tělo plně spolehnout. Ten malý červíček obav byl definitivně zahnán. Byl to výsledek premedikace nebo uspokojení z vlastního rozhodnutí? Kdoví. Ještě výtah, další chodba a zeleň chirurgického sálu. Přemístil jsem se na operační stůl, který mi připadal neobvykle úzký proti pohodlí mé postele. Nezbytná kontrola jména a příčiny přítomnosti, tak trochu jako u soudu a ruce v zelených pláštích. Bolestivě jsem vnímal pouze vypodložení pod zády, aby měl operační tým lepší přístup k mému, ne zrovna hubenému břichu. Pak už jen pokyn anesteziologa: "Thiopental sto osmdesát" a hlasy začaly zvolna odplouvat do dáli spolu s mým vědomím. Usínal jsem jako nemluvně nebo spíš s pocitem dobře vykonané práce dřevorubce, který vykácel celý les. Na to, co se dělo pak si při nejlepší vůli nevzpomínám, ale trvalo to prý jen něco přes hodinu. To první, na co si opravdu vzpomínám byl pocit jízdy. Instinktivně jsem se snažil zachytit rukama a nahmátl jsem okraj postele. Opět jsem byl vezen. Paprskem navracejícího se vědomí jsem si uvědomil, že dr. Štenbera zdárně dokončil svou práci a že jsem převážen na jednotku intenzivní péče, jak je zde zvykem pro několik prvních dnů po operaci. Tak už to mám tedy za sebou. Těch několik myšlenek však vyčerpalo mé stále ještě narkózou obluzené vědomí natolik, že se opět rozestřela temnota. Již v polospánku jsem vnímal, že se postel opět zastavila. Jak dlouho jsem spal nevím. Náhle jsem si uvědomil, že se nacházím ve volné krajině. Byla to však podivná krajina. Tmavý, podzimní soumrak s krvavými červánky na západě. V mlhavém oparu se rychle pohybovala těžká mračna hnaná studeným severákem. Rozervanými mraky občas bledě zářil srpek měsíce. Z kontur krajiny jsem mnoho neviděl. Uvědomil jsem si, že mé vědomí upoutal nějaký zvuk. Pomalu jsem se otočil a strnul jsem. Pár kroků ode mne stál jezdec na zpěněném černém koni, z jehož lesknoucí se srsti stoupaly praménky páry. Jestliže kůň nepůsobil uklidňujícím dojmem, pak při pohledu na jeho pána jsem se mimoděk zachvěl. Jezdec byl zahalen v tmavém plášti, z pod kterého vyčnívaly vysoké jezdecké boty zaklesnuté v třmenech. Na hlavě měl černý třírohý klobouk a pod ním husté tmavé vlasy. Nejpodivnější byl však jeho obličej. Bledá, ale větrem ošlehaná tvář s hustým černým vousem na bradě. S touto tváří ostře kontrastovaly jeho oči, které byly divoké a uhrančivě svítily do houstnoucího soumraku. A náhle jsem ho poznal, i když jsem ho nikdy předtím neviděl. Byl to "Čtvrtý jezdec apokalypsy". Dřív, než jsem si marně snažil uspořádat své myšlenky mi jezdec pokynul. Bylo to gesto, které nepřipouštělo námitek. Jako v mrákotách, ale s neobyčejnou lehkostí, jako by mé tělo nic nevážilo jsem se octnul v sedle za ním. Jezdec pobídl koně a vyrazili jsme do noci. Na koni jsem seděl snad dvakrát v životě a to ještě jako chlapec, kdy kůň jen pomalu poklusával. Ale teď jsme se hnali cvalem a mé tělo sedělo na koni jako přibité, jako by ani nebylo moje. Vlastně jsem necítil vůbec nic tělesného. Vnímal jsem jen ve větru poletující kadeře svého průvodce a dusot kopyt. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale náhle jezdec zastavil a já viděl, že se nacházíme u velikého, nařaseného temně rudého závěsu, či spíše opony, která uprostřed krajiny před námi vytvářela neproniknutelnou hradbu. Sestoupili jsme. Jezdec vztáhl ruku v rukavici a neomylně uchopil okraj závěsu. Rozhrnul ho,závěs zmizel a my jsme se octli ve velké starobylé místnosti, připomínající nějaký velký statek nebo tvrz. Stropní trámy nesly stopy věků, stěny byly spoře osvětleny loučemi a těžká dubová prkna vrzala pod našima nohama. Uvědomil jsem si, že skřípot prken není tím jediným zvukem, který naplňoval tuto místnost. Kam až oko dohlédlo byla místnost plná prostých dřevěných postelí a na nich leželi lidé. Tedy spíše to, co dříve bývalo lidmi. Většina z nich byla starých, oblečených jen v hadrech. S jejich vzhledem ostře kontrastovala bílá barva a preciznost jejich obvazů, sice někde mokvajících a dávajících tušit, co je skryto pod nimi. Někteří měli v nose nebo jinde na těle zavedené hadičky a sondy. Jejich ztrhané a pohublé tváře vyjadřovaly jediný pocit - "utrpení". Prostor místnosti byl k prasknutí vyplněn jejich vzdechy a sténáním, které však nevycházely od jednotlivých osob, ale jako by z celku. Jejich oči se na nás dívaly z propadlých důlků s jediným výmluvným pohledem a volaly: "Zbav nás už konečně toho utrpení!". Obsah několika postelí byl přikryt bílým prostěradlem a mihotavě u nich hořely svíce. V několika jiných postelích ležely děti. Cítil jsem, že už ani na okamžik nemohu snést atmosféru této síně a přes mé rty se vydral zoufalý výkřik: "Ne, to přece ne". Jezdec se snad poprvé pousmál a vztáhl ruku. Místnost zmizela a přede mnou se rozprostírala dlouhá klenutá chodba plná výklenků a pavučin. Na jejím konci v dálce plápolal nějaký oheň. Jezdec se opřel o kamennou zeď a pokynul mi směrem k ohni. Pomalu jsem se vydal na cestu, vlastně jsem spíše plul než šel, necítíc ani své tělo, ani svůj dech. Cesta se zdála nekonečnou. Po čase však přece jen obrysy ohně začaly narůstat a já vstoupil do malého sklípku, kde na čelní stěně byl prostý krb a v něm plápolala hořící polena. Jejich plameny vyvolávaly desítky mihotavých stínů, které se proháněly po stěnách. Když si mé oči uvyklé temnotě přivykly na plápolavé světlo, uviděl jsem, že před krbem stojí vyřezávané dřevěné křeslo a na něm sedí shrbená postava dívající se do ohně. V celé místnosti bylo slyšet jen uklidňující praskot uhlíků a sípavý dech tmavé postavy před krbem. Hnán dosud nepoznanou zvědavostí jsem přistoupil až ke krbu. V tom pod mou nohou zavrzala dlaždice a tento cizí, ostrý zvuk vyrušil postavu z jejího rozjímání. Otočila hlavu a já stál před starcem. Jeho věk bylo obtížné určit. Mohlo mu být osmdesát, ale také i sto padesát let. Měl seschlou vrásčitou tvář a pokleslé čelisti, které kdysi možná skrývaly krásné bílé zuby. Jeho oči se na mě upřely. Byly hluboké a vyhaslé a jen vzdáleně dávaly tušit jiskru, která v nich kdysi plála. Ty rysy mi však byly něčím povědomé, ty oči jsem přece znal. Ve chvíli, kdy stařec ke mě vztáhl své vrásčité dlaně jsem se poznal. Byl jsem to já, bylo to mé Stáří. Toto poznání bylo tím nejsilnějším pocitem, který můj mozek kdy pocítil. Tak, jak ho pomalu opouštělo vědomí zaslechl ještě vzdálený chraplavý smích z druhého konce chodby. Pak už nic, jen temnota. Když jsem se probral skláněla se nade mnou mladá dívčí tvář v sesterské uniformě a trpělivý hlas se mě ptal, zda se nechci napít. Chtěl jsem. Otočil jsem se abych přijal podávanou sklenici čaje a opatrně vysál asi dva loky hadičkou. Ucítil jsem zase své tělo. Slabé a při prudším pohybu trochu bolestné, ale moje. Rozhlédl jsem se pomalu po místnosti intenzivní péče. Byli v ní i další pacienti. Někteří měli v nose nebo jinde na těle hadičky a sondy.
Rehabilitace zdárně pokračovala a neuplynulo ani celých čtrnáct dní od mého příchodu,když jsem stejnými dveřmi opouštěl mosteckou nemocnici. Shodou okolností byl opět krásný a slunný podzimní den. Zastavil jsem se u svého známého záhonu růží a vybral si tu nejkrásnější. Nedočkavě jsem k ní přivoněl. Její vůně však byla úplně jiná, než před dvěma týdny. Byla vyzrálá, aromatická a trochu nahořklá. Překvapeně jsem ji pustil a pokračoval v cestě. Kdo z nás dvou se vlastně změnil? (1991)