Historickou a kulturní obec nedávno rozvířil objev prastarého rukopisu, který byl pojmenován podle místa nálezu jako Lobkovicko-neratovický. Jeho hlavní část byla nalezena při opravě Lobkovického zámku a druhá, menší, při výkopu nedaleko Společenského domu v místech, kde stával hotel Hvězda a před tím již letitá krčma. Rukopis popisuje příchod Slovanů do naší oblasti a jejich příhody i způsob života. Našli se samozřejmě škarohlídi, kteří posměšně označují rukopis za hloupý padělek a požadují jeho forenzní zkoumání. Týdeník Respekt ho dokonce označil jako „odporný paleografický plagiát“. Ale ruku na srdce, je toho zapotřebí, když rukopis může posílit vlastenecké povědomí našich obyvatel, tak jako to učinily již dva obdobné rukopisy v předminulém století. Zvláště v dnešní turbulentní a kosmopolitní době.
Ale blíže k rukopisu. Sepsal ho jakýsi písmák Bogdan, který byl učitelem vladykových synů na lobkovické tvrzi za vlády krále Přemysla Otakara I., tedy v počátku 13. století. Vtělil do něj zkazky a pověsti, které tehdy kolovaly krajem a které vyslechl po krčmách i na polích. O tom svědčí i menší část rukopisu, která byla nalezena na místě bývalé krčmy. Bogdan ji zřejmě musel dát do zástavy, když neměl na zaplacení a řízením osudu již zde zůstala. Jistě už ale prahnete zvědět, co rukopis obsahoval. Vězte, že byl sepsán historickou češtinou a gotickým písmem a tak vám ho musím převyprávět do dnešního jazyka, aby mu bylo jest porozuměti.
Naši slovanští předci zavítali do našeho kraje jako zadní voje praotce Čecha, když se jim nechtělo táhnout až k Řípu. Usoudili, že i zdejší kraj oplývá rybami, dřevem, ba i strdím a našli zde svůj domov. Je známo, že naše město, tedy tenkrát ještě malá vesnice se jmenovala Neradov nebo Neradice. Nabízí se hypotéza, že tento název vznikl na počest vladyky Nerada, který k nám Slovany přivedl. Nerad mu říkali proto, že maje ploché nohy, nerad chodil a po celé tažení praotce Čecha brblal, že tak daleko chodit nemá cenu. Neradův klan osídlil levý, jižní břeh Labe, tedy dnešní Neratovice, Lobkovice a Byškovice. Na pravém, severním břehu se usídlil jiný kmen, jehož původní jméno se nezachovalo. Dlouho na sebe oba kmeny jen pokřikovaly přes Labe, než byl objeven a posílen brod. Jinoši se pak brodili na opačný břeh nejprve pro nevěsty. Později začalo kromě této genetické výměny docházet i ke směně zboží. Protože na severním břehu byly pastviny a pěstovali zde hodně bravu a skotu, byla zde hojnost mléka a mléčných výrobků, dostalo toto místo název Mlékojedy.
Zajímavý je i příběh Neradovy vnučky Laběny. Ta slula moudrostí a rozhodností, tak není divu, že spravovala zdejší obec. Vládla moudře a uměla předvídat záplavy. Nejen to, říkalo se, že vidí i do budoucnosti. Své ovečky překvapila a přiznejme si i trochu vyděsila svojí věštbou, ve které na okraji Neradova v mokřadech uviděla podivné místo…. „Vidím místo přepodivné, které jménem Smrdana po věky slouti bude. Lektvary všeliké a smrduté tam lidé vaří a nesnesitelný puch line se do kraje. Místo to je však zdrojem bohatství a Neradov z něho tyje a roste.“ Tady však rukopis neuctivě narušily myši a tak, jak to s tím místem nakonec dopadlo, se čtenář nedozví. Laběně však nebylo souzeno být prorokem nadlouho. Řadě mužů se zajídalo, že je vede žena. Na shromážděních na návsi brblali a pokřikovali neuctivě „Dost bylo Laběny“ a poukazovali na to, že vždy beran, býk či hřebec dělá pořádek ve stádu. To Laběnu mrzelo a štvalo a protože jí začaly tikat i biologické hodiny, rozlítila se jednou a přikázala mužům, ať vezmou jejího oblíbeného vlčáka a že ten je dovede k muži, který bude jejich vládcem. Vlčák pelášil k brodu a poselstvo s ním na druhý břeh Labe. Tam v chlévě dojil mladý muž krávu. I poklonili se mu a zvěstovali vzkaz Laběny. Muž se jen usmál, kývl na svoji sestru, aby šla dodojit krávu a šel s nimi. Tak vznikla první mlékojedská dynastie na neradovském rynku.
Slované se setkali s využitím ohně zřejmě relativně později a měli s jeho praktickým zvládáním značné potíže. Dodnes o tom svědčí názvy v češtině topení a ve slovenštině kúrenie. Když se staří Čechové učili zacházet s ohněm, často se jim vymkl z rukou tak, že se jim vzňal oděv nebo i celý příbytek. Nezbytnost silného hašení při zacházení s ohněm byla tak silná, že se promítla i do názvu jeho běžného využití. Jejich příbytky bývaly totiž často vytopeny. Ale spíše než teplem vodou z hašení. To Slováci byli šikovnější, ale buď jim netáhly komíny, nebo je zpočátku neměli vůbec. A tak teplo bylo nerozlučně spojeno a vykoupeno přítomností kouře. Odtud název kúrenie. Zlý jazykové dokonce tvrdí, že v některých slovenských nářečích se topení říká údenie.
Zdejší kraj také trpěl loupeživými nájezdy Lučanů a Litoměřiců, než tomu rozmáhající se Přemyslovci učinili rázný konec. V kraji bylo mnohem víc lesů, než dnes a tak vlci pustošili stáda ovcí a kňouři rozrývali pole. Také Neradov však měl i svého hrdinu. Nejmenoval se však Bivoj, ale Pivoj, protože holdoval moku, který už tenkrát vařili z obilí. Se svou družinou vyrážel do okolních hustých hvozdů a nejednoho kance přitáhl na svých čackých bedrech, aby ho pak za velkého halasu opékali na návsi. Byla to taková předzvěst dnešních slavností na náměstí Republiky. Kdoví, jestli se Jirásek o něm nějak nedozvěděl a neposloužil mu jako vzor pro jeho hrdinu?
Nebyly však jen chvíle veselé. Dojemné je líčení epidemie, která se nevyhnula, ani našemu sídlu: „Z Neradova vyšel malý, smutný průvod. Statný sedlák táhne po kamenité cestě dvoukolovou káru. Je skoro prázdná a na jejím dně leží jen dva pytle z režného plátna. Ukrývají nehybná dětská těla desetiletého chlapce a o dva roky starší dívky. Jejich vyhublá tělíčka pokrývají tu a tam tmavé zduřeniny a podlitiny. Ještě před pár dny pomáhali rodičům na poli. Během večera přišla náhle zimnice, závratě, zrychlený dech a tep, bolesti. Po týdnu utrpení vydechli naposledy. Připojili se tak k patnáctce svých spoluobčanů, kteří již nákaze podlehli. Za károu smutně kráčí shrbená žena, která vede za ruce své dvě zbývající děti. Všichni jdou mlčky a mají přes nos a ústa plátěnou roušku namočenou ve vinném octě. Zvon umíráčku, který v těchto dnech skoro nepřestává znít, doprovází tuto truchlivou skupinku. Za vsí hoří hranice, kde končí nebohá těla a jejich oděvy. Černý dým a pach spáleného masa prostupuje celou krajinou a jen posiluje pocit zmaru a beznaděje. Lidé se uzavřeli do sebe, poutníci nejsou vítáni a je jim to dáváno najevo způsobem, který není typický pro jinak veselé a pohostinné Slovany. Každý v duchu čeká, kdy přijde jeho čas. Kněz z kazatelny mluví o hříchu, pokání a Božím trestu.“ Naši předkové se totiž již stali křesťany. Předtím uctívali své pohanské bohy a hlavně boha Labína, kterého rozhodně nebylo radno si pohněvat, protože pak přišel trest v podobě záplav polí i sídel. Proto mu na nejvyšším místě (tam, kde jsou dnes věžáky na Skalkách) vybudovali dřevěné modly a nosili mu tam obětní dary. Rukopis samozřejmě zaznamenal i onu neblahou příhodu se svatým Vojtěchem, který byl obrán našimi předky, když cestoval naším krajem a překračoval zde Labe.
Málokdo ale ví, že všeobecně užívaný pojem levoboček vznikl u nás. Statný zeman Jan zde žil šťastně se svojí ženou Liběnou, jen vytouženého dítěte se nemohli dočkat. Pak se však paní Liběna zapletla se zrzavým Keltem, který tady zbyl. Vše by se utajilo, nebýt toho, že pihovatý synek s rudými vlasy jakoby Keltovi z oka vypadl. Zeman Kelta vyhnal, ale Liběnu miloval a tak ji časem odpustil. Jen když rodina kráčela na nedělní mše do libišského kostela nebo při oficiální příležitosti dbala vždy Liběna, aby synek kráčel po zemanově levém boku mimo jeho zorné pole, protože zeman byl z potyček na levé oko slepý. Nechtěla mu působit příkoří. Ale zlomyslní Neradovští si toho samozřejmě všimli a s úsměvem říkali „Podívej, Jan jde s tím svým levobočkem“. A nové úsloví bylo na světě.
Ještě jeden zeman se zapsal do historie Neradova. Konrád Ježek z klanu loupeživých rytířů zde řadu desetiletí sídlil a vládl tvrdou rukou. Z naloupeného bohatství však i Neradov zvelebil a mnohé zde postavil. Nebylo však radno Ježkovi odporovat. Se svými protivníky dovedl tvrdě zatočit.
Co pánu na radovském (lobkovickém) hrádku přebývalo v bohatství a přepychu, to mu scházelo na mužné síle. Hradní paní to chvíli snášela, ale pak se zařídila po svém. Vždy, když bylo třeba, poslala služku do Neradova k statnému zedníkovi Jurovi, který už šest dětí zplodil, s naléhavým vzkazem „aby přišel na hrad“. A tak Jura chodil a třeba bylo stále hojněji. Časté vzkazy „na hrad“ neunikly škodolibé pozornosti vesničanů, kteří pak říkali „Jura není zedník, ale ‚náhradník‘ “.
Také pojem zahradničit vděčí za svůj původ našemu kraji a to ne jen díky úrodné černozemi. V dávných dobách vybudovala Zdeslava z Radova za svým hradem zahradu a pěstovala tam roztodivné květiny a byliny. Až oči přecházely. Jenomže nešlo jen o květiny a ještě zachovalá Zdeslava se tam scházela se švarným zahradníkem. Brzy to bylo veřejným tajemstvím a její žárlivý manžel Ruprecht tam vždy v záchvatu vzteku vlítnul a květinové záhony jí rozdupal a zdevastoval. Poddaní to se smíchem pozorovali a jen říkali „Á, pan Ruprecht jde zase zahradničit“. Sami vidíte, že u kořene nových pojmů, jak vystihli Francouzi, většinou stály ženy.
Rukopis také nově osvětluje, že orálně erotické praktiky nemají svůj původ ve sladké Francii, jak se řada lidí mylně domnívá, ale jejich počátek je třeba hledat na českém a moravském venkově. Již ve staré lidové písni při otcově výslechu totiž synek připouští: “Orál jsem orál, ale málo … ”.
Ohledně názvu Neradov se nedávno vyrojila nová teorie, poukazující na pouze hypotetický charakter vladyky Nerada o kterém se nezmiňují žádné další prameny. Název obce prý vychází z charakteristik tehdejších obyvatel. Neradovští totiž jen velmi neradi přijímali cizí poutníky, zvláště byli-li jiného jazyka či vyznání. Natož aby se u nich usídlili. Naopak v sousední vesnici (dnešních Lobkovicích) byli občané vstřícní a v nových poutnících vítali žádanou pracovní sílu. Proto se také této vesnici dříve říkalo Radov. Tehdejší rychtářka Radova Amela měla údajně prohlásit: „Jen je pusťte, to dáme.“ Tento antagonizmus tehdy údajně dal vzniknout prapůvodnímu názvu našich obcí. Je tedy historicky zlomyslným paradoxem, že zrovna Neratovice, dávno po svém přejmenování, se staly útočištěm mnoha přistěhovalců a náplav.