Dnes vypnuli elektřinu o půl hodiny dříve. Zapálil jsem si svíčku a
zaposlouchal se do hluku z ulice. Výkřiky a řinčení rozbitého skla. Zase rabovali.
Hlídky domobrany už nebylo na ulicích moc vidět. Každý se začal starat sám o sebe.
S povzdechem jsem uchopil lahev s ginem. Byla ještě z poloviny plná, ale úleva
se dostavila až po třetím loku. Zabořil jsem se do křesla a přivřel oči.
Ještě před třemi lety byl život tak jednoduchý. Důchod každý měsíc pravidelně
chodil na účet, hypermarkety plné zboží a lahůdek a zbývalo zvolit, zda na dovolenou
do Španělska nebo jen do Chorvatska. Pouze Řecko už tenkrát mělo pověst pochybnější
destinace. Nikdy bych neuvěřil, že by to mohlo něco změnit. A pak přišlo to
stěhování národů. Nejdřív nenápadně a pak jako lavina. My se bláhově báli muslimů,
že k nám zavlečou islám. To ovšem nestačili, tedy pokud to měli vůbec v úmyslu.
Přicházelo jich stále více, Afrika, Střední východ, ale i Afghánistán a Pákistán.
Pak taky Indie. Po souši i po vodě. No bodejď by ne, když je zvali k prostřenému
stolu! Kdo by nechtěl? Nejdřív rozvrátili Německo a Švédsko. To jim zabralo něco
přes rok. Myslím, že Němci teď už definitivně ztratili ten svůj komplex viny z
druhé světové války. Drahá léčba. Pak se vrhli na sousední země, které jim nejdří
v nebyly dost dobré. Hejno kobylek pracuje svižně a důkladně. Stát přestal fungovat
překvapivě rychle. Naše kyber-civilizace. Jo, mobilem se ještě občas dovoláte,
ale jen občas. Střelba do imigrantů nic nevyřešila. Střílejte do mnohatisícového
davu, když máte jen pár set nábojů. Pak už to šlo živelně, rabování obchodů a
znásilňování. Boj o holou existenci všech. Není velký rozdíl mezi nimi a námi.
Jen v tom, že jich je hodně.
Z prázdné lednice, nemělo už smysl ji zapínat, jsem vytáhl trvanlivý knäcke-brod
a otevřel si konzervu s paštikou. Její chuť mi připomněla staré časy, ale sílící
hluk venku mě zase vrátil do reality. Raději jsem zkontroloval druhý zámek a
řetěz na venkovních dveřích. Tu konzervu jsem urval předevčírem spolu s jinými
v polorozbořeném Tescu. Tak tak jsem s lupem utekl před těmi dvěma černochy.
Vypadali hrozivě a asi se hned tak na ulici neodvážím. Další hlt ginu to trochu
spravil, ale ne na dlouho.
Z mp3 přehrávače jsem si pustil Vivaldiho Čtvero ročních období. Ignoroval jsem,
že se do tohoto světa ale vůbec nehodí a ponořil se do jeho tónů. Zněly tak
báječně a já s nimi odplouval do toho krásného světa, který jsem znal.
Do podzimního adagia však po chvíli začaly pronikat disharmonické zvuky, které
tam rozhodně nepatřily. Že by siréna hasičů či odvážných zdravotníků? Ale musí
to být přece přímo v naší ulici.
Pak se mnou někdo zacloumal. „Copak neslyšíš zvonění budíku?“ Byla to moje žena.
„Koukej vstávat nebo zase přijdeš pozdě na ty šachy do klubu seniorů. Já běžím
do práce. Jo a v kuchyni máš vajíčka na anglické slanině“. A byla pryč. Dobelhal
jsem se do kuchyně a opravdu to tam vonělo. Nedůvěřivě jsem otevřel lednici,
byla plná. Pustil jsem se do snídaně a zapnul televizi. Hlasatelka informovala,
že včera přes Rakousko dorazilo do Německa dalších dvacet pět tisíc běženců.