Frank se usadil v pohodlném křesle a rozhlédl se po hotelovém pokoji. Ani Le Méridien Grand se nelišil od ostatních hotelů, které se staly neoddělitelnou součástí života reportéra listu The Boston Globe. Pokoj poskytl základní pohodlí a vymoženosti. Velká obrazovka přes půl stěny se zapínala dvojtleskem, a zobrazovala, co hrdlo ráčí, od nejnovějších zpráv, webových stránek, thrillerů, romantických seriálů až po porno. Nechyběly ani brýle virtuální reality. „Na pár dní dobrý“, pomyslel si Frank, „už jsem zažil mnohem horší“. Vše čisté a srovnané. Konec konců Němci jsou stále pünktlich. Hotel si vybral hlavně proto, že byl nedaleko centra Norimberku a také Justičního paláce.
To, co se tady teď dělo zajímalo i americké čtenáře. Západní Evropa má za sebou pohnutých patnáct let. Začalo to exodem migrantů nejprve z arabských států postižených občanskou válkou a pak i severní a subsaharské Afriky. Ti už zde cítili hlavně blahobyt a dostatek. V té době v Evropské unii vládli levicoví liberálové a ideálem byla vzájemně se obohacující multikulturní společnost. Po zkušenostech s Turky a Východoevropany možná i usoudili, že tím vyřeší i neochotu Němců a dalších, nechat se zaměstnávat v neatraktivních manuálních pozicích. To si ale naběhli. Tvrdí vyznavači islámu v nich viděli dekadentní, zhýralé bezvěrce a pracovat pro ně se jim rozhodně nechtělo. Využili pouze zdejší až příliš štědrý sociální systém a začali klást požadavky. I když se objevily první problémy, znásilnění bílých žen a útoky na ně, řekla německá kancléřka – jen je nechte přijít, my to zvládneme. Ale nezvládli. Situace se zhoršovala a rostl odpor proti nekompatibilním migrantům. Pravicové strany, nálepkované jako populisté a rasisté, získávali stále víc křesel. Angela Merkelová stála před problémy existujícího mnohoženství, sňatkům s nezletilými a vždy raději uhnula. Tehdy se ještě pronásledovaly jen nenávistné ideologie, ale nenávistná víra byla tabu. Množily se teroristické atentáty.
„Ti Němci jsou zvláštní národ. Šikovní, vzdělaní, ale jakoby neznali nikdy míru. Po tom, co udělali židům, lezli zase muslimům do zadku“, pomyslel si Frank. EU musela čelit zásadnímu odporu středo a východo evropských postkomunistických států, které nedovedly pochopit, jak může někdo upřednostňovat cizí migranty před svými vlastními občany a na jejich úkor a vystavovat je agresivní náboženské ideologii. EU zvolila sílu a nejprve těmto rebelujícím zemím odebrala dotace, a když ani to nepomohlo a raději platily pokuty za nepřijetí migrantů, hrozila jim vyloučením z unie. Pak se však objevila strana Moje rodina, která rychle získávala podporu ve všech evropských zemích. Hlásala jednoduchou pravdu, že odpradávna je nejdůležitější vlastní rodina, pak známí, spoluobčané a lidé stejného jazyka. Společné kořeny mají ještě Evropané. Ti ostatní ano, ale ať si žijí doma svým rozdílným způsobem.
Frank si nalil do sklenky dvanáctiletou Red label a slastně polkl. Ucítil v ní obilí i rašelinu. „Že jim to ale trvalo pochopit tak základní pravdu“, pomyslel si. Vlastně u nás to nebylo o mnoho lepší, Obama, Clintonová. Zachránil to Donald Trump, který vrátil Američanům zdravý rozum a víru v Ameriku. A postavil plot. Doslova i obrazně. Situace v Evropě se však vyostřila a pomalu se schylovalo k občanské válce. Někde se už i střílelo. „No, vždyť my jsme si tím kdysi taky museli projít“, usmál se Frank. Naštěstí strana Moje rodina rychle získala tolik příznivců, že měla absolutní většinu a tím i vládu. Všichni, kteří dali přednost islámu před občanskou společností, museli odejít. Evropa je i nadále bez hranic, ale ty její vnější jsou pečlivě střeženy. Rozvoj elektroniky to umožnil i bez plotu.
A teď se tedy Angela Merkelová, Martin Schulz a někteří další zpovídají před soudem. Jeho umístění do Norimberka je symbolické. Zrůdný režim nemusí být jen genocida, ale i sociální inženýrství. Levicoví novináři se to snaží relativizovat, že to Angela nemyslela zle. Ale to ani komunisté a národní socializmus pro Němce. Důležité jsou přece činy a jejich důsledky. Cesty do pekel bývají dlážděny dobrými předsevzetími, ale ďábel vždy vězí v detailu.
Frank polkl další doušek whisky a rozevřel svůj notebook. Zítra soud vynese rozsudek a on má rezervovanou první stranu. Musí si tedy udělat strýčka a připravit úvodník. Rozsudky nebudou drakonické, ostatně co by si na šedivé, shrbené Angele vzali. Stejně tak, jako téměř před sto lety však rozsudek musí zaznít. Jako varování dalším. Kéž by toto varování vydrželo skoro sto let, jako to předešlé, pomyslel si Frank a vyprázdnil zbytek sklenky. „Co napíšu zítra?“ blesklo mu hlavou. Že protentokrát jsme ještě vyhráli? Že islám byl jen záminkou, podobně jako komunizmus byl záminkou neúspěšných. Hladových přibývá a množí se jako králíci. A evoluce mlčí. Nebo tohle je evoluce? „Užívejme si, dokud to jde“, hořce se usmál a nalil si ještě další sklenku.