Vikingský meč

Do jižní Skandinávie se již naplno vrátilo jaro. Kovárnou, která měla jen malá okna, se ozývaly rytmické zvonivé zvuky dopadů kladiva na kovadlinu. Vlasatý kovář Leif pospíchal, aby stačil včas dokončit meč pro náčelníka Sigurdsona. Dostane za něj dvacet ovcí a náhrdelník s tím svítivým slunečním kamenem medové barvy pro dceru Kiersten. Na meči pracuje už řadu týdnů a použil pro něj tu vzácnou rudu, kterou obchodníci vozí z dalekých teplých krajů. Na čepel blízko jílce vykoval několik dávných runových znaků. Teď se tedy blíží okamžik zrození meče. Na výheň s dřevěným uhlím vhodil hrst sušené šalvěje, která hned provoněla celou místnost. Počkal, až meč získal ve výhni lehce rudou barvu. Pak žhnoucí meč zvedl nad hlavu a jedním prudkým pohybem ho zarazil do útrob berana, kterého drželi dva jeho pomocníci. Ozvalo se zabečení a vůni šalvěje doplnil závan spáleného masa. Meč byl zrozen a krev dovršila jeho magickou moc a sílu.
Sigurdson byl očividně spokojen. Jílec potažený tulení kůží se dobře držel v ruce. Jeho dva druzi roztáhli ovčí kůži, náčelník přiložil ostří meče k jejímu okraji a pak jen lehce zatáhl směrem k sobě. Dva kusy kůže spadly k zemi. V rukavici ohnul ostří, které se jeho ruce poddalo, ale ihned se vrátilo nazpět. Uznale pokýval hlavou, zasunul meč do pochvy a vyplatil kováři sjednanou odměnu.
Vikingský šlechtic chtěl mít nový meč na cestu své družiny do Byzance. Jejich cílem bylo objevit kratší cestu, než oklikou přes zemi tisíců jezer a širou Rus. Protože však již překročil čtyřicítku, slíbil své ženě Helze, že toto bude už jeho poslední výprava a pak si budou spolu užívat poklid stáří v hojnosti a s vnoučaty na své tvrzi. Přeplavili se přes moře na pobřeží dnešního Baltu, kde se několikrát střetli s divokými pobaltskými slovanskými kmeny. Jeho magický meč ho však vysekal z každého nebezpečí. V hustých hvozdech mu pomohl rozpárat statného medvěda, který na něj z houštiny zaútočil. Zahnal na útěk vlčí smečku, jejímž územím Vikingové procházeli. Lesnaté roviny za čas vystřídaly pohraniční hory pradávné země Bójů. Germánské kmeny, se kterými byli schopni se dorozumět, jim prozradily, že tuto kotlinu dnes obývají kmeny Čechů. Nejsou tak divocí, jako ty kmeny na severu a dá se s nimi obchodovat. Baží po jantaru, soli a nabízejí, obilí, medovinu i kožešiny. Jejich kraj však byl samý les a cest bylo poskrovnu. Vikingové se proto často pohybovali po březích řek. Putování se zpomalilo, když ještě ke všemu začaly lijáky. Rozdělat oheň bylo stále složitější a vůně pečené zvěřiny byla vzácnější a vzácnější. Naštěstí měli s sebou dostatek sušené stravy, takže hlady rozhodně netrpěli. Ochutnali i ten zvláštní hořký nápoj Čechů, jímž domorodci tak rádi zapíjeli jídlo.
Když dorazili k velké řece, kterou Germáni nazývali Elbe, přestalo konečně pršet. Ovšem řeka byla vylitá z břehů a hrozivý proud se rozléval daleko do krajiny. Pokáceli proto smrky a postavili tři vory, aby se všichni přeplavili na jižní, levý břeh. Sigurdson sám kormidloval první vor, vlny se přelévaly přes jeho okraj, ale vor si kurážně razil cestu šikmo řekou. Byli už za polovinou koryta, když se konec kormidla zapříčil mezi dva kameny. Ohromná síla konce kormidla vymrštila Sigurdsona vzhůru a pak do chladného hučícího proudu. Bojoval o život, ale těžký oděv a zbroj ho neúprosně táhly dolů. Zaslechl několik výkřiků a poslední, co mu vytanulo před očima, byla tvář jeho ženy Helgy obklopené vnoučaty. Pak přišel silný náraz a tma.
Zbytek družiny se v pořádku dopravil na druhý břeh a hned začali po proudu hledat tělo svého náčelníka. Nakonec ho nalezli zaklíněného mezi řekou vyplavenými kmeny stromů. Při smuteční hostině dlouho do noci seděli u ohňů, vypili polovinu zásob pálenky a nemohli pochopit, proč zrovna on a zrovna takhle. Ráno našli aspoň trochu vyvýšené místo na břehu a vykopali hluboký hrob. Uložili do něj Sigurdsonovo tělo i s jeho mečem, jenž zůstal pevně spojen se svým pánem i po jeho tragické smrti. Hrob zatížili velkým plochým kamenem a vydali se na další cestu. Byli to odhodlaní muži a chtěli dokončit Sigurdsonovu misi.
Krajina v okolí Toušeně je dodnes známa svými bahenními lázněmi a byly to právě bahenní naplaveniny, které zabránily přístupu vzduchu k jeho magickému meči a chránily ho před rozpadem korozí, i když se ostatky vikingského šlechtice už dávno rozpadly na prach. Starobylému meči bylo souzeno spát přes tisíc let, než jeho odpočinek narušili zvědaví archeologové. Opět tedy spatřil světlo světa, aby vydal svědectví.