Loterie

To jaro se lišilo od těch předchozích jen tím, že se dcera Jana hlásila na vysokou ekonomickou v Praze. Já jsem z toho byla na nervy, více než ona. Sice byla rozenou ekonomkou a pro korunu by si nechala koleno vrtat, ale kromě kupeckých počtů se s matematikou téměř nekamarádila. Byla zkrátka po mě a i já jsem před lety neudělala přijímačky na stavebku kvůli matematice. Také jsem měla pocit, že to tak nějak sama vnitřně vzdává a moc v úspěch nevěří. Hlodalo to ve mně, ale nevěděla jsem jak jí pomoci. Když odjela na hory, odhodlala jsem se k pro mě nevídanému kroku. Navštívila jsem věštkyni, kterou mi kamarádky tolik doporučovaly. Prý je fantastická. Já jsem v tyhle praktiky nevěřila a vyhýbala jsem se jim i z rodinných důvodů. Mé babičce v mládí kartářka předpověděla, že zemře v 62 letech. Mladá dívka nad tím mávla rukou, ale jak léta přibývala, tak se k věštbě kartářky stále více vracela. Možná proto ji v dvaašedesáti porazilo auto a věštba se naplnila.
Celá nervózní jsem zazvonila u malého rodinného domku. Přivítala mě starší, elegantně oblečená žena a pozvala mě do útulného obýváku. Trochu mě zklidnilo, že tam nebyla ani černá kočka ani křišťálová koule. „Dáte si čaj nebo kávu“? „Čaj, jestli to tedy nevadí“, špitla jsem. „Samozřejmě, že ne. Nebudu vám věštit z kávové sedliny“ usmála se žena. Nad voňavým exotickým čajem jsme se daly do řeči a já ji vysvětlila svůj problém. Požádala mě o Janinu fotografii. „Sympatická dívka, má něco po vás viďte“? „No právě“, odpověděla jsem. Pak se dlouze zadívala na mě svýma modrýma pronikavýma očima. „Vy v osud nebo věštbu moc nevěříte, viďte? To kvůli babičce?“. Nervózně jsem poposedla, protože o babičce jsem jí nic neříkala. „No, moc ne“, špitla jsem. Pak ve mně ta žena začala číst jako ve slabikáři. O mé první lásce, věděla jak jsem se seznámila se svým mužem, o mých ženských zdravotních potížích. Dokonce o mém jediném úletu s kolegou v práci při oslavě třicetin se kterým jsme se nikomu nesvěřila. Kupodivu údiv a nervozitu pozvolna vystřídala úleva a já k té ženě pocítila sympatie a důvěru. „Tak už se mě nebojíte“? „Ne, ale pomozte mi, nebo se z té naší holky zblázním“. Žena mě uklidnila, že dcera ty přijímačky udělá, tedy pokud to úplně nevysadí. A já jí to věřila. Spadl mi kámen ze srdce a začaly jme se bavit o magii a osudu. Dlouho jsem si s nikým tak pěkně nepopovídala. Už jsem to zase byla já se svým ostrým jazykem. „Když všechno tak dobře víte, tak byste mi také mohla říct jaká čísla vyjdou v loterii koncem měsíce. Náš rodinný rozpočet je v troskách a nějakou vzpruhu by potřeboval jako sůl“. Žena se tajemně usmála a vysvětlila mi, že tohle se nesmí, to by bylo porušení všech pravidel. „Vy to nevíte, že“, vyjelo ze mě. Žena se znovu usmála a pak řekla: „Tak dobře, vsaďte si čísla 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36“. „To je přece šílené a nemůže to tak vyjít“, opáčila jsem. „No, jak myslíte“, řekla žena a zamluvily jsme to. Pak jsme se rozloučily a já považovala své tři stovky za dobře investované peníze.
Zcela klidná jsem se vydala domů a z hlavy mi nešla ta čísla do loterie. Říkala jsem si, že je to tak šílené, že to snad může být i pravda a tak i když normálně nesázím, tak jsem je tentokrát vsadila. Doma jsem sedla k počítači a přes Facebook napsala Janě na hory. Ať se proboha připravuje na ty přijímačky, že je určitě udělá, jen ať to nefláká. Taky jsem se pochlubila, jak podivná čísla do loterie jsem získala od věštkyně a že jsem je paradoxně vsadila. Pak šel čas dál a znáte to, ženská je pořád v jednom kole. V neděli se sešla rodina u televize a díváme se na tah loterijních čísel. Nečekala jsme vůbec nic, jsem přece normální, ale pak to přišlo. Čísla padala jako z partesu: 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36. Oněměla jsem a minutu se sebe nebyla schopna vypravit ani hlásku. Pak jsem vyletěla a objala Janu. „Viděla jsi to? To jsou přece moje čísla, to není možné, máme po starostech“ a blekotala jsem dál s vidinou milionové výhry. Pak jsme otevřely lahev archivního vína.
Večer u televizních novin přišel šok. Hlasatel povídal o neobyčejné náhodě v tažených číslech loterie a že se ještě nikdy nestalo, aby bylo taženo sedm po sobě jdoucích čísel a jak malá je to pravděpodobnost. Ještě podivnější prý ale je, že si tato čísla vsadilo 15 365 lidí. Takže místo obvyklé jeden a půl milionové výhry se v prvním pořadí vyplácí necelá stokoruna. Spadla mi čelist.
Po čase se to vysvětlilo. Jak jsem Janě přes Facebook psala o neobvyklých číslech a jejich neobvyklém získání, tak protože Jana má spousty přátel a ti zase spousty dalších dostala se tato informace přes Facebook k asi 50 tisícům lidí. No a řada z nich podlehla stejnému pokušení jako já. No, člověk se nemá snažit doběhnout osud. Přesto jsem spokojená. Jana je totiž už v druhém ročníku na VŠE v Praze.