Žili jsme si roky poklidně a najednou je tu celosvětová krize. To přece není samo sebou, copak za tím vězí? Samozřejmě za to může lidská šikovnost i lenost. Lidi nebavilo pracovat s hmotou a něco vyrábět a pachtit se. Tak hledali snadnější způsoby obživy, jako třeba obchodovat, pracovat ve službách či showbyznysu. Rozvoj informačních technologií a netu jim v tom napomáhal. Za čas jim nestačily normální prodeje akcií či komodit a tak vznikly opční obchody – coby, kdyby a když. Během poklidných let se nadhodnotily ceny akcií i realit, protože peníze se přece musí točit. Ale copak se lidé mohou uživit tím, že si budou navzájem něco prodávat stále dokola? A ještě k tomu za stále vyšší ceny? Jako by bylo riziko menší, když těch obchodů budou miliony. Selský rozum říká, že nejdříve se musí vytvořit nějaké reálné hodnoty a teprve takto získané peníze pak mohou obíhat a tu a tam se i množit. Vzpomínám si na scénu z černobílého amerického filmu z třicátých let minulého století, kdy mafiánský strýc veze svého 12-letého synovce autem, zastaví a dívají se po krajině. Mladý chlapec se strýci svěří: „Až budu velký, budu mít pěkný ranch a na něm budu pěstovat kukuřici, spoustu kukuřice. A budu bohatý“. Strýc se jen usmál, pohladil chlapce po vlasech a povídá: „Jestli chceš být bohatý, tak nesmíš kukuřici pěstovat, ale obchodovat s ní“. A to je ta ďáblova věta. Ne, že by obchodování bylo a priori něco špatného, naopak. Ale musí mít smysl, musí být oboustranně výhodné, brát i dávat. Musí vycházet z toho, že někde je přebytek jednoho a nedostatek druhého. Tak jako tomu bylo v počátcích kapitalizmu, kdy v Anglii byl přebytek textilních výrobků a žádné víno portské, madeira či sherry a v Portugalsku tomu bylo přesně naopak. Tak to dali dohromady. Někdy se mluví o tzv. postindustriální společnosti, kdy ve vyspělých zemích je většina lidí zaměstnána v terciární sféře, což jinými slovy říká, že nic nevyrábějí, jen něco směňují nebo nanejvýš vymýšlejí. To jde jedině za cenu toho, že jinde ve světě jim někdo vyrobí potraviny a předměty denní potřeby, dodá suroviny. Pak musím být zatraceně dobrý a vymýšlet stále nové technologie nebo hity, aby je ode mne ostatní kupovali za tvrdě vydělané peníze. Po tisíciletí byly hodnoty spojeny s hmotou, až v posledních dekádách si lidstvo uvědomilo cenu nehmotné informace. Ale možná to s ní trochu přehání. Ať už to je patent, nový hit nebo sportovní přenos. Že je něco vzácné a jedinečné, přece ještě neznamená, že to musím za každou cenu mít. Navíc se slova hmota a výroba pomalu stávají mediálně neslušnými. Samozřejmě při každé výrobě vzniká i odpad, spotřebovává se energie a má to vliv na životní prostředí. Tak tomu bylo odjakživa. Nemůžeme chtít slízávat jen smetanu. Vždy je něco za něco. Takže více pokory, méně lenosti a zamyslet se nad svými prioritami. 5.12.2009