V historii civilizace hrály vize silných osobností nebo skupin lidí často rozhodující roli. Jednou z prvních takových vizí byla realizace republikánského Říma, světem zahýbala i vize křesťanství z rukou Pavla z Tarsu a dalších nebo obnova slávy římské říše Karlem Velkým ve středověku. Na základě své vize vytvořil Fridrich Veliký ze zaostalého Pruska moderní evropskou mocnost. Z těch novějších je to vize zakladatelů Spojených států amerických nebo Rooseveltův „New Deal“ pro překonání důsledků krize. Vize stála i u zrodu státu Izrael. Byly však i problematičtější vize jako bolševická revoluce v Rusku nebo Hitlerova vize tisícileté německé říše. Jedno však mají společné. Na určitou dobu se jim podařilo získat a zaujmout lidi, přesvědčit je, aby táhli za jeden provaz. Konec konců i naši předkové po roce 1918 zažili vizi budování nové samostatné republiky. A byli v ní úspěšní. I my jsme po roce 1989 žili svojí vizí. Podařilo se nám hodně – vybudovat svobodný demokratický stát s fungující ekonomikou a pevnou měnou a zařadit se mezi standardní státy EU. Ale vlastní vize nám tak trochu zhořkla spíše díky morální a korupční situaci politiků, ale konec konců i nás. Nesnášenlivost a hulvátství. Proděláváme tedy po dvaceti letech určitou kocovinu.
Je počátek 21. století vůbec ještě vhodná doba pro nastínění a realizaci nějaké vize? Liberální materiálně zajištěná společnost má spíše individuální představy a cení pluralitu před jednotou. Konzum moc nepřeje idejím, ale myslím je ani a priori nevylučuje. Než se nějaká vize uchytila, tak ji většinou předcházelo určité negativní období chaosu nebo marasmu. Určité rozčarování by tedy mohlo být nakonec výhodou. Dnešní informacemi nabitá společnost přináší spousty myšlenek a idejí. V tom každodenním shonu po nás většinou jen stečou. Aby zaujala, musela by to být nejen opravdu výjimečná myšlenka, ale také její nositel by musel být dostatečně charismatický. Musela by také být zacílena na dostatečně velkou část populace, která by ji přijala za svou. Z tohoto hlediska se bohužel nejnadějněji jeví spíše laciné populistické vize, které hrají na sobeckou strunu. Takové vize se však již ukázaly v historii být velmi nebezpečné. Ta správná vize by měla spíše vycházet z duševních elit národa. Ale máme ještě nějaké? A je jim někdo ochoten naslouchat? Když ideálem mládeže je vrcholový sportovec, modelka nebo popový zpěvák. Je zde jedna skupina, která má nejlepší podmínky pro implantaci vize národu a tou jsou media. Souvisí to s pomalým přechodem od demokracie k mediokracii. Čím rozháranější a povrchnější jsou politici, tím více roste moc medií. Mají možnost osobnost „udělat“ nebo zničit. Na rozdíl od jednotlivce nemusí media šířit nějakou brilantní ideu, protože v duchu Goebbelsovského „stokrát opakovaná…“ je tato masáž velmi účinná. Příkladem může být medii rozvířená idea člověkem zaviněného globálního oteplování. Media by tedy mohla, ale chtějí? Vždyť ani nedovedou lidem řádně vysvětlit, že v době krize se musí uskrovnit a ne žít na úkor budoucích generací.
Naše media se nesmírně bulvarizovala. V zájmu prodejnosti píší především to, co předpokládají, že masa populace chce slyšet. Ale vize, má-li zaujmout, musí být zacílena i na průměrného Čecha, jinak nepřekročí rozměr salonní diskuse. Možná by po tolika letech masáže negativními zprávami uvítal i zprávy pozitivní, nastínění východisek. Tato východiska budou ovšem spíše ve stylu Churchillovského „slzy a pot“, než populistického „zítra se budeme mít dobře“. Ale pro začátek to může být i něco menšího. Třeba vrátit obsah slovům „slušnost a čest“. To jsou pojmy, kterým rozumí každý Čech. Tak nezbývá doufat, že až si jednou koupím DNES nebo Blesk …….
22.10.2009