Svoboda člověka

Člověk se rodí svobodný, avšak sotva vydá svůj první křik, obklopí ho společnost a začne ho formovat. Jestliže si snad myslel, že může to či ono, tak je postupně vyveden z omylu. Nejprve musí být takový človíček pojmenován. Ale nemůže to být libovolné slovo, jen to z povoleného seznamu schválených jmen. Napadají ho různé nápady, ale rodiče a později škola mu většinu z nich rozmluví. Po dobrém či po zlém. A tak je původně bezbřehá dětská fantazie otesávána a vtlačována do uznávané společenské šablony. Z originálu se stává pseudooriginál opracovaný společenskými normami. Škola ho sice vzdělá a vybaví spoustou užitečných informací, ale také ho donutí uvažovat tím správným společensky uznávaným způsobem. Pokrytecky voláme po originalitě a diverzně, ale základní podmínkou přežití v dnešní složité společnosti je přizpůsobit se jí. To, že si lidé jsou podobní svým chováním, má samozřejmě také své výhody a usnadňuje jim to navzájem spolu vyjít. Už to není o ráně kyjem do hlavy. Je to mnohem rafinovanější a jemnější. Nepochybně má dnešní člověk oproti jeskynnímu člověku i nesrovnatelně více možností, co může udělat a jak se může realizovat. Ale ten jeskynní mohl většinu svých nápadů také provést, zatímco ten dnešní jich má většinu z možných nějak zapovězenu. Člověk je tvor rozumný a tak už rozum deformuje naši svobodnou vůli praktičností a pragmatizmem. Říká se tomu eufemizmem – civilizovaná společnost.
Jen málo lidí si uvědomuje, že díky velikosti světa a složitosti vyspělé společnosti žijeme vlastně ve virtuální realitě vytvářené médii. Je a děje se toho tolik, že nemůžeme být svědky všech událostí a mít s nimi osobní zkušenost. To vše, co známe a sledujeme, dostáváme zprostředkovaně přes média. Tedy zkušeností a výpovědí někoho jiného. Obvykle to nebývá jen holá informace a fakta, ale je v nich obsažen, tu skrytěji tu viditelněji i postoj předkladatele. Tak televize, tisk a internet nám „říkají“, co a proč se děje a kdo za to může. Ať chceme nebo ne, formují naše postoje, protože my si sami většinou nemůžeme udělat přímý, osobní názor. Obdobné je to u obrazu politiků, hvězd showbyznysu a dalších. Kdo z nás zná osobně Paroubka, Topolánka, Klause? Media mohou takovou osobnost udělat a stejně dobře i zničit. Vzpomeňte před časem na raketový vzestup skupiny Lunetic. Kdo má tedy v dnešní společnosti moc v rukou? Kdo tahá za nitky? Lid? Nenechte se vysmát. Vždyť i volby jsou především mediální záležitost. Vezměte si až hysterický postoj části veřejnosti k jaderné energetice. Může za to Černobýl, ale proč? Bylo to v období, kdy západní media potřebovala dovršit vítězný zápas s komunizmem. Proto byly události a oběti Černobýlu nadsazeny a démonizovány. Ačkoliv počet přímých obětí byl nižší, než zahyne lidí na našich silnicích za pár měsíců, tohle byl katastrofa století. Dnes za to platíme averzí k perspektivnímu energetickému zdroji. Media před časem udělala zelené a Greenpeace, zdiskreditovala chemii a dnes propagují lidskou vinu za globální oteplování. Kdo vládne mediím? Je to takový stát ve státě, svět ve světě. Asi to nebude nějaké jednotné centrální vedení. Je to však nepochybně skupina lidí, která získala neobyčejný vliv. Moc, která jí nebyla delegována, kterou prostě získala svou šikovností. Jsou media demokratická a kultivují nás? V minulosti zřejmě ano, ale při dnešní bulvarizaci? Ruku v ruce s mocí by přece měla jít i odpovědnost. Možná v budoucnu budou historici mluvit o postdemokratické mediální společnosti jako výsledku mediální evoluce ve 20. a 21. století.
A pak řekněte, jestli to má člověk se svou svobodou jednoduché? 20.6.2009