Politické sympatie obyvatelstva jsou rozloženy poměrně stabilně a krátkodobě se příliš nemění. V našich krajích se dá zjednodušeně říct, že 40% voličů patří k levici, 40% k pravici a zbývajících 20% je nerozhodnutých. To má dalekosáhlé důsledky. Tradiční levicoví nebo pravicoví příznivci volí ty „své“ vytrvale a bez ohledu na obsah volebního programu své spřízněné strany. Volí podle svého filozofického názoru. Dá se říct, že jejich hlasy mají strany jisté. O výsledku voleb pak paradoxně rozhoduje těch nerozhodnutých 20% voličů a právě o ty se vede lítá předvolební kampaň. Ti určují osud státu na další volební období. Jenomže jak získat tyto spíše o politiku se moc nezajímající občany? Pečlivě zpracovaným volebním programem nastiňujícím správu a rozvoj všech oblastí našeho života? Chyba lávky! Volební programy dnes nečtou ani ti skalní, natož ti nerozhodnutí. Ty je třeba získat něčím mnohem hmatatelnějším. Pravda někdy o hlasech spolurozhodují i takové faktory, jako chlapácký sexy mozek nebo břitký vtip a zdvižený prostředníček, ale abyste vyhráli volby, musíte nerozhodnutým naslibovat spousty něčeho materiálního. A to je důvod, proč volební kampaně nejsou o idejích, ale o populizmu. Jeden můj šéf s oblibou říkával „slibem neurazíš“ a kdo toho více naslibuje, ten má větší šance na vítězství. Jde v podstatě jen o to slíbit, protože, který naivní občan by ještě dnes očekával doslovné plnění volebních slibů? Jsou tedy naši nerozhodnutí občané tak prostoduší? Nemyslím si to, prostě mají jiné priority a zajímá je především jejich život, rodina, přátelé. A mají-li se nakonec rozhodnout mezi dvěma jim spíše nesympatickými subjekty, tak se vždy lépe volí ten, co slibuje pečené holuby, než práci a pot. Ale každá vláda může rozdávat jen z toho, co nám sebere na daních! Souboj levicových a pravicových idejí je věčný a konec konců přispívá ke stabilitě demokratického systému. Probíhá většinou periodicky. Levicová vláda vyhovuje zpravidla méně samostatným a méně podnikavým občanům, kteří dávají přednost široké ochranné náruči velkého státu, zatímco asertivnější a podnikavější občané dávají přednost co nejjednoduššímu státu s malými výdaji a prostředím pro podnikání a uplatnění individuality. Je to střet více kolektivistického pojetí s více individualistickým. Levicová vláda potřebuje více prostředků pro přerozdělování, a tedy více zatíží ekonomiku, která za čas začne stagnovat. Když už je to dost znát tak nerozhodnutí přepnou na pravici a ta svými reformami dá ekonomiku zase do pořádku a růstu, aby se po chvíli zase voliči dali zlákat sliby levice. Tak to probíhá v ustálené stabilní ekonomice. Ale naše malá veskrze exportní ekonomika je jen malou bárkou na vlnách evropské a světové ekonomiky. Tak naše konkrétní životní úroveň není ani tak obrazem úspěšné činnosti vlády, jako mnohem spíše obrazem stavu okolních velkých ekonomik. A tak paradoxně vavříny často sklízejí nezúčastnění a naopak. Je tedy za této situace jedno, jaká vláda u nás vládne? Není. O tom kolik bude v našich obchodech masa a chleba a za jakou cenu už sice dávno nerozhoduje vláda, ale vláda vytváří rámec a prostředí, které spoluurčuje, jak se budeme mít za 5-10 let, jak moc budeme zadlužení a jaké budeme brát důchody. Rozhoduje i o tom, jak vzdělané budeme mít děti a jak spravené silnice. A proto není jedno, koho volíte. 21.3.2009