Žijeme v bipolárním světě plném protikladů. Horký – studený, sladký – hořký, světlý – tmavý, silný – slabý, mnoha dalších a také dobrý a zlý. Je skutečný svět také takto dvouhodnotový nebo je to dáno strukturou našeho mozku, kdy jeden neuron prostě buď předá anebo nepředá vzruch dál? U některých pojmů je to také dáno tím, že nám chybí dostatečná kvantifikace mezipoloh. Jak moc je někdo hodný a nebo zlý? Ono je to často relativní i v tom, zda je láhev poloprázdná nebo poloplná a záleží na subjektivním přístupu mluvčího. Leží tyto protipóly skutečně proti sobě na úsečce, dipólu? Nejsou někdy stočeny spíše do kruhu, jako když genialita hraničí s bláznovstvím nebo pocit zimy s horkem? Mám za to, že i u protikladu dobra zla tomu tak je. Aspoň u toho kolektivního. Na začátku každého kolektivního zla je totiž zárodek dobra. Podívejme se třeba na hrůzovládu francouzské revoluce. Na počátku byl pád Bastily, ideály svobody, rovnosti a bratrství. Pak však idea a její čistota přesáhly vše ostatní a mnoho lidí, roajalistů i republikánů skončilo pod gilotinou. Bolševická revoluce v Rusku vycházela byť z utopistických, ale líbivých ideálů a měla přinést sociální rovnost a lepší časy. Naprostý opak byl pravdou, když reformátoři zjistili, že něco jiného je spřádat revoluční plány u láhve vodky a něco jiného řídit stát. Osobní zrůdnost Stalina se mohla projevit tak hluboko právě proto, že na začátku cesty stála naděje. Nejinak tomu bylo u Hitlera. Ten dovedl velmi šikovně využít neutěšené ekonomické i poraženecké situace v Německu a postavit se do role mesiáše. Zpočátku byl i úspěšný, ale záhy se ukázalo za jak strašlivou cenu. Také únorový komunistický převrat v Československu měli komunisté usnadněný poválečnou touhou po lepším životě a deziluzí ze zrady západních spojenců. Zlo je rafinované a instinktivně se zpočátku halí do líbivé legendy. Bez ní by neobstálo v počátečních fázích, kdy ještě nebývá dostatečně silné, aby se mohlo odhalit a prosadit silou. To bývá ta krátká fáze, kdy je ještě k poražení, pokud by se svobodomyslné dobro dokázalo dostatečně zmobilizovat. Jenže rozpoznat zlo včas bývá obtížné, jak nám historie dokládá. A svobodomyslní muži jen tak nevstanou od svých stolů a rodin, aby se chopili zbraně a postavili se zlu na odpor. Tuze dlouho diskutují a zvažují názory a varianty, až je příliš pozdě. Následně pak zaplatí daň řádově větší. Zlo se neřídí ustálenými demokratickými pravidly. Naopak je využívá a zneužívá, než nastolí svá vlastní pravidla. Hrozí nám nyní nějaký nástup zla, který bychom mohli snadno přehlédnout? Žít v klidné svobodné a demokratické společnosti je snadné a ukolébávající. Ale svobodu je možné ztratit velmi rychle a trvá pak celá desetiletí, než se ji podaří obnovit. Pokud vůbec, mnohdy jen na základě šťastných historických událostí. Jaká jsou tedy úskalí, nad kterými bychom se měli zamýšlet? Současná metla terorizmu je už předzvěstí zápasu mezi bohatým a technologicky rozvinutým Severem a chudým, ale populačně silným Jihem. Zápasu o suroviny, vodu a životní prostor. Tady ani tak nejde o klasický střet dobra a zla, jako o náš holý život. Lokálně nám jako státu hrozí exploze levicového populizmu s nerealistickými očekáváními všeobjímajícího státu, které jsou schopny rychle rozvrátit naši ekonomiku. Celoevropsky a celosvětově pak i nové náboženství environmentalizmu, kdy se životní prostředí a boj proti globálnímu oteplování staví na oltář nejvyšší. Této myšlenky se už zmocnili mocné průmyslové lobby a odhodlaní vizionáři. Média vnukají pocit viny za člověkem vyvolané oteplování, ačkoliv mnohem mocnější výkyvy se už na naší Zemi projevovaly v její historii. Opačné názory volající k opatrnosti a vědeckému zkoumání jsou zesměšňovány a prohlašovány téměř za kacířství. Možná není vzdálena doba, kdy kromě trestného činu popírání holocaustu přibude v zákonících evropských zemí i trestný čin popírání člověkem působeného globálního oteplování. Tady mám největší obavy a dovedu si představit jednou i hrůznou totalitu ve jménu životního prostředí. Vždyť všimněte si, že na počátku všeho stojí opět velmi ušlechtilá myšlenka, že přírodu a budoucnost planety je třeba chránit. Ovšem žádná myšlenka nestojí za ztrátu svobody a individuality. 3.3.2009