Jak je to s naší svobodou slova?

Divíme se emotivním reakcím muslimů na karikatury a vtipy na jejich víru v rámci naší svobody slova, kterou tolik stavíme na odiv. Je ale naše svoboda slova skutečně tak široká, jak tvrdíme? Co například „popírání holokaustu“ jako trestný čin? Není to vlastně ponižující pro jeho oběti, že je musí chránit zákon, že prostě jen nestačí automatický morální odsudek většiny lidí? Když je holocaust tak jednoznačný a absolutně nepopiratelný, doložený svědectvími a historicky prokázaný, proč je vehementně potírána jakákoli diskuse o něm? Pokud pomineme ty vyloženě fašistické popírače, tak ostatní se zabírali otázkami, zda vůbec bylo v technických možnostech Osvětimi popravit tolik lidí, proč se v komorách nenalezly stopy kyanidů apod. To už je o aspoň nějaké věcné diskusi, která by neměla být a priori trestná. Řada z nich, jako Germar Rudolf, David Irving nebo Ernst Zündel byla skutečně odsouzena. Problémy měla i obhájkyně posledně jmenovaného, když před soudem citovala „zakázanou literaturu“ a íránského presidenta. Hlavními argumenty odpůrců trestnosti zpochybňování holocaustu jsou ty, že historie by měla být objevována na základě svobodného bádání, jehož výsledky by měly být posuzovány na základě vědeckých argumentů, nikoliv právních zákazů. Perzekuce lidí za vyjádření jejich politického či vědeckého názoru je výrazným pošlapáním svobody slova. I řada historiků, včetně těch židovských se vyjádřila proti trestnímu postihu za popírání holocaustu. Jde zejména o tyto: Noam Chomsky, Timothy Garton Ash, Alain Finkielkraut, Christoph Blocher a Deborah Lipstadtová. Možná řeknete ano, přece jen je rozdíl v tom popírat holocaust, anebo nás přesvědčovat, že na odvrácené straně Měsíce jsou mimozemšťané, kteří nás příští měsíc napadnou. Je to podvědomá obava, aby se tyto aspekty druhé světové války někdy neopakovaly. Jenomže historie se neopakuje. Ta se vyvíjí ve spirále. Nepochybně nějaké zlo zase přijde, ale bude jiné a posunuté. Obávám se, aby se nevyvinulo z nově se rodícího náboženství – ekologizmu. Obdobně je naše civilizace citlivá na rasové otázky a menšiny. Proč nejsou povoleny nebo jsou aspoň krajně nežádoucí např. výzkumy IQ jednotlivých ras apod. Mne osobně výroky typu: „Bílá rasa nemá žádné mimořádné schopnosti a na žebříčku IQ ras je uprostřed. Je inteligentnější než černoši a hloupější než Asiaté“, neuráží ani nijak neiritují a obdobné otázky považuji ji za legitimní v rámci přirozené lidské zvědavosti. Otázka samozřejmě zní, komu co přinesou, když se jich chopí politici. Považuji za samozřejmé, že všichni lidé jsou si rovni po právní stránce, ale už ne po stránce fyzické. Je přece evidentní, že někdo rychle běhá, zatímco druhý zná několik jazyků a třetí má problém se naučit ten svůj mateřský. Chránit slabé a ohrožené je součástí humanizmu, ale není při tom třeba i cudně zakrývat existující rozdíly. Obdobně je evropská společnost citlivá na práva menšin. Celá staletí platilo, že rozhoduje většina a ta menšina se musí přizpůsobit a je odkázána na blahosklonnost většiny. Nyní se někdy zdá, že to překmitlo až na druhou stranu. Než aby vznikl problém menšině, musí se uskrovnit většina. Kupodivu to platí především v rasově odlišných skupinách a ne už tolik v rámci jedné rasy. Přesto tento přístup neslaví velké úspěchy, když se podíváme na Kosovské Albánce, evropské gastarbeitry nebo romský problém. Jsem pro ostřejší postup proti neonacistům a anarchistům, ale šokovala mě netová zpráva, že je prošetřován prodejce desek Bontonland, zda nepropaguje rasismus díky popisce produktu: "Orlík je znám tím, že nepřímo ve svých písních propagoval rasismus. Nejinak je tomu u této desky. Jmenujme například písně Bílá liga, Zrůdy a další," anoncuje prodejce na internetu, na což před časem upozornil server Tyden.cz. Text zarazil i soudního znalce v oboru extremismu Miroslava Mareše. Podle něj odpovědnému zaměstnanci firmy reálně hrozí trestní stíhání. To už trochu připomíná inkvizici a hledání kacířů za každou cenu. Vzpomeňme i před časem na vydání Hitlerova Mein Kamf. Namísto demokratického „kdo je zvídavý ať si přečte, kdo se obává, ať obloukem obejde“ byl vydavatel původně odsouzen. Nyní policie vyšetřuje i vydání dalšího sporného díla literární rasistické fikce Turnerovy deníky. Němečtí hasiči z Chotěbuze narazili, když si na trička nechali vytisknout motto: „Rychlí jako chrti, pružní jako kůže a tvrdí jako Kruppova ocel“. Někdo vytáhl, že tato slova náhodou padla v r. 1935 z Hitlerových úst na sjezdu Hitlerjugend. Mám pocit, že stát i EU si to velmi zjednodušuje. Místo aby rázně trestal až činy, pasuje se do role toho, kdo bude rozhodovat, co občané smí číst slyšet a říkat. To tu ostatně už jednou bylo. Netěšíme se tedy takové svobodě slova, jak je nám předkládáno a jakou bychom chtěli mít. Uznávám, že svoboda jedněch by neměla narušovat svobodu druhých. Občas mě to však zlobí, protože omezování svobody jde často dále, než se zdá rozumné. Samozřejmě k tomu přispívají teroristé a extremisté svou nezodpovědností. Ale také se to hodí centrální státní moci, protože, který ovčák by nechtěl mít své ovečky pod kontrolou? Nemáme nikdy absolutní svobodu slova také z morálních důvodů, protože vždy platí „že něco se sluší a něco nesluší“. Slovo je totiž mocné a to jednou vyřčené nelze už vzít zpět. Kéž o tom však raději rozhoduje to dobré v nás, než zákon. 16.1.2009