Svět prošel historicky mnoha způsoby vládnutí a organizace státu, od kmenového uspořádání, přes feudalizmus až ke kapitalistické demokracii. Lidé zjistili, že organizovat stát má mnohá úskalí a to, že se nakonec ustálila demokracie, aspoň v našich končinách, vůbec neznamená, že by byla ideální a bez chyb. Jeví se nám jako nejspravedlivější a nejstabilnější. Platí za to cenu svou těžkopádností. Takový despotický vládce dokáže nepochybně vládnout rychle a efektivně, ale časem je nutné ho svrhnout. Demokracie o potřebě nějakého zásahu (dosaď si třeba reformu penzijního nebo zdravotního systému) nejprve nějaký čas jen mluví, pak se dohaduje, rozhádá, aby nakonec realizovala rozhodnutí, které je jen polovičatým, kompromisním řešením problému. Má však schopnost svá rozhodnutí postupně korigovat a upravovat. V tom spočívá její velká stabilita. Zpravidla také nevybočí k příliš extrémním řešením. Všechno však trvá dlouho a je závislé i na volebních termínech a snaze být opět zvolen. Demokracie má však jednoho velkého nepřítele a tím je populizmus. Politické subjekty si brzy uvědomily, že ač volebním právem oplývají všichni občané, tak inteligencí a vzděláním zdaleka ne. A toho mohou dobře využít. Jak prostý volič posoudí složité problémy státních financí, koncepce dopravní či energetické politiky? Neposoudí, tak proč ho s tím zatěžovat. Prostě slíbit a říkat mu to, co chce slyšet a on vás zvolí. Jestliže chce slyšet utopistické a nereálné sliby, proč mu je nedat? Slibem přece neurazíš. Po volbách se vždy už nějak zdůvodní, proč to či ono nešlo. Jednou kvůli ústavě, jindy kvůli EU. A tak populisté hrají na nejnižší lidské pudy. O peníze jde přece až v první řadě. Tak se lidé zaprodají třeba za příslib zrušení poplatků u lékaře. Kdyby se zamysleli, tak si uvědomí, že velikost tohoto poplatku odpovídá řádově jízdnému v metru nebo kávě v restauraci. A také, že omezení zbytečných zatěžovatelů zdravotního systému vytvoří finanční rezervy na složitější zákroky a operace, které mohou jednou postihnout i je. Když je třeba udělat reformu, tak to znamená, že se prohlubují trendy, které by časem mohly vyústit v závažný problém nebo katastrofu. A proto reforma musí bolet. Když se udělá včas, tak méně, když později, tak více. Reforma přinese ovoce až v budoucnosti. Proto je velmi nepopulární dělat reformy a odváží se jich jen rozumný a zodpovědný státotvorný politický subjekt, který vědomě riskuje, že si tím u voličů uškodí. Toho využije obvykle ihned populistický subjekt, který na tom založí svou argumentaci. Já bych takovou reformu nedělal, a když tak, aby vás nebolela. Svět se mění a nelze žít stále stejně. Reformy se stávají nedílnou součástí našeho života stejně jako nové typy praček či televizorů. Pokud je zanedbáme, propadneme se za čas do marasmu neefektivity a přijdeme o kus životní úrovně. Proto nevěřte slepě těm, kteří vytrubují, jak to s vámi „myslí dobře“, slibují vám peníze či jiné prebendy. Vždy se snažte posoudit, zda je to vůbec dlouhodobě reálné a nepřipraví-li vás kvůli tomu v budoucnu o mnohem víc. Stát nemůže moc rozdávat, nemá z čeho. Rozdává totiž z našeho. Vždy, když někde přidá, tak jinde musí ubrat. Populizmus není vždy snadné rozeznat, zvlášť když ho organizují špičkoví marketingoví specialisté. Až zas budou nějaké volby, nesedněte na lep populistům. Dělají si z vás vlastně legraci a nepovažují vás za partnera. 30.10.2008