Svět nebo chcete-li okolní realita je zvláštní dynamické místo. V přesložitém ekosystému přírody neustále něco probíhá, roste, rodí se, je požíráno a umírá. Celek je však přes svoji složitost neobvykle stabilní. Těch individuálních forem a osudů jsou miliardy, či spíše biliony, ale to je jen pouhý viditelný vrchol ledovce. Ti šťastní, kteří prošli všemi úskalími a uspěli. Mnohonásobně více je však těch, kteří k cíli nedošli nebo kteří zůstali jen nerealizovanou možností. A o těch se toho mnoho nedozvíme. Už nám své osudy nemohou vypovědět. To je velmi charakteristický a zarážející rys přírody, který si v běžném životě ani neuvědomujeme. Snad proto, že sami patříme mezi úspěšné vítěze.
Příroda rozehraje mnoho potenciálních možností, aby zajistila kontinuitu přežití. Z několika ucházejících se samečků se nakonec spáří jen jeden vyvolený. Na každé vajíčko útočí miliony spermií. Z těchto potenciálních životů se nakonec realizuje jeden jediný. Ten měl tedy stejnou dávku štěstí, jaká je potřeba k výhře první ceny v celostátní loterii. Ti, kteří zvládli zrození, však ještě nemají vyhráno. Mnoho jich je sežráno, podlehne nemocem nebo jinak zahyne dříve, než mohou předat své geny dále. Ale ti, kteří jsou kolem nás, jsou právě ti živí – výherci ve velké loterii života. Jen ti pociťují své já, jen ti mohou vnímat a předat poselství. A všude kolem je obrovský neviditelný virtuální rezervoár – nekropole těch minulých. Uhynuvších či ani nenarozených. A na ní jen malé ostrůvky života, výsledky šťastné náhody. Dost truchlivá představa. Ale svět je přesto jedinečné a nádherné místo – to proto, že s těmi neúspěšnými se jaksi nepočítá, jsou ihned zapomenuti a přítomnost píší jen vítězové.
Ani lidský jedinec není ušetřen této kruté hry pravděpodobnosti. Snad jen pokud se mu podaří se narodit, dokáže civilizace zvýšit jeho vyhlídky na následné přežití. Ale čekají ho další četná úskalí specifická pro lidskou společnost. Vždy, když posloucháme svědectví o krutostech války, útrapách velkých epidemií či běsnění přírodních katastrof slyšíme je jen z úst těch šťastných, co nakonec přežili. Ti druzí již nepromluví. Toto mnohdy děsivé svědectví však postrádá onu definitivní absolutní autenticitu. Viděli a zažili mnohé, ale nedošli až na samý trpký konec a vrátili se zpět mezi živé. Co my tedy víme o tom, co je to opravdová hrůza, bolest a utrpení? Známe jen obrys, stín či vzdálenou příchuť. Ale ten prožitek okamžiku poznání a definitivy je před námi milostivě skryt. Možná i proto, že se nehodí k vítězi a nemá již žádný vztah k přežití druhu. Ale ani vítězové nemají vyhráno. Pravděpodobnost nehod, neštěstí a nemocí si mezi nimi nemilosrdně ukrajuje a číhá na ně směrem k budoucnosti. Pravda, teď je ta pravděpodobnost obrácená – většina přežívá a jen ti smolaři jsou vyzobáváni. Ovšem všeho do času. Na samém konci naší pouti na každého čeká onen poslední okamžik pravdy. Poslední velmi osamocené poznání, které již není možné s nikým sdílet. I to může mít zřejmě velmi rozličné podoby. A tak nám nezbývá než hýčkat šťastnou náhodu a pravděpodobnost, abychom i v této chvíli byli mezi vítězi. Aspoň relativními.
Příroda je patrně nevědomky velmi moudrá. Co činí, dobře činí. Buďme tedy i nadále sebevědomými vítězi. Užívejme si plnými doušky ten čas, který je nám vymezen na tomto krásném a jedinečném světě. Snad jen jednou za čas se na chvíli zastavme a připomeňme si i ty druhé. Život pak bude možná ještě krásnější a mnohotvárnější. 1.6.2003