Věda v průběhu historie objevila různé zajímavé ekvivalence. Světlo může být částicí fotonem, ale současně i elektromagnetickým vlněním. Fakt ekvivalence setrvačné a tíhové hmotnosti, který se dlouhou dobu pokládal jen za shodu okolností, povýšil Einstein na základní zákon gravitace. Navíc svázal hmotu a energii slavným vztahem E=m.c2. Jistou podobu a ekvivalenci vykazují i tak rozdílné teze jako Heisenbergův princip neurčitosti na jedné straně a svobodná vůle na straně druhé. Princip neurčitosti říká, že některé veličiny jako třeba polohu a energii částice nemůžeme znát s libovolnou přesností. To znemožňuje i přesné předpovídání budoucího chování na základě počátečních podmínek v důsledku této „rozmazanosti“. Jako by částice mohly být kdekoliv v rámci malé bubliny svázané s jejich energií. Představme si teď systém hmotných prvků, které budou mít svobodnou vůli rozhodování pro změnu své polohy a jistou zásobu energie. I když budeme znát počáteční rozložení a rychlosti, začnou se uplatňovat pohyby v důsledku svobodného použití dostupné energie a prvky začnou měnit svou polohu i energii a tím znehodnotí naši deterministickou předpověď. Jak moc neurčitosti vnese svobodná vůle, to záleží na množství disponibilní „svobodné“ energie. Tedy obdobně jako v Heisenbergově vztahu dx.dp>h/2 nebo dt.dE>h/2. Čím více energie bude k dispozici, tím rozmazanější a náhodnější bude stav systému. Docházíme k paradoxu, že stejný projev vykazuje princip z kvantové mechaniky a svobodná vůle. Svobodná vůle vyžaduje existenci náhody a z vnějšku vlastně neumíme rozlišit, zda se jednalo o projev svobodné vůle nebo náhody. Existuje tedy něco jako svobodná vůle nebo je to jen náš subjektivní pocit jak interpretujeme náhodu? V běžném životě nám to pomáhá, protože bez svobodné vůle by nebylo pocitu zodpovědnosti a převládal by fatalizmus. I kdyby naše chování bylo determinováno fyzikálními zákony, nic to nezmění na našem prožitku svobodné vůle. Ten je nám prostě dán. Jak říká A. Eckhardt: „Jestliže veškeré naše činy jsou determinovány ještě před tím, než na ně pomyslíme, pak svobodní nejsme. Ale pocit svobodné vůle nám zůstane i tak“. Podívejme se na svobodu rozhodování, tam jsem trochu pesimistický. Pokud máme rozhodnout mezi dvěma (nebo i více) variantami, tak nastávají v podstatě dva mezní případy. Varianty jsou tak rozdílné, že na první pohled vidíme podstatný rozdíl a rozhodnutí je okamžité. Pokud tomu tak není, začínáme porovnávat „jablka a hrušky“ a začíná bolestný proces, kdy se trápíme tím, co by vlastně bylo lepší a proč. Nedokážeme dojít k jednoznačnému rozumovému závěru a nějaký čas se s tím trápíme. Když nadejde okamžik nutnosti přijmout rozhodnutí, rozhodujeme se vyloženě emotivně a vůbec ne rozumově. Co v dané chvíli převládne v naší mysli, to zvolíme. Možná tedy příroda zná jen náhodu a člověk svobodu rozhodování. 1.7. 2008