Medicína nás zavaluje ohromným množstvím specializovaných léků. Ten je na to a onen zas na tamto. Předpokládá, že všechny neduhy jdou rozklasifikovat a jako by pozapomíná léčit tělo jako celek. Jeho zakotvení jeho rovnováhy. Tomu se naopak věnovaly odjakživa asijské medicíny. Proč medicína nezkoumá i psychologický účinek léku na pacienta? Ten by měl být nedílnou součástí toho fyzického. Možná, že právě to je důležitou složkou homeopatického působení. Aktivace a povzbuzení samoléčivé reakce těla. Medicína tvrdě lpí na „dvojitě slepém pokusu…ani pacienti ani lékaři neví, která skupina, co dostává“. I ta psychologická úroveň působení by byla jistě měřitelná a citlivost jednotlivých lidí k ní bude zřejmě individuální. „Víra tvá tě uzdravila – placebo efekt“. Relativní úspěšnost šamanských léčitelů v minulosti i přítomnosti jistě spočívá na tomto psychickém působení. Důležité je, že člověk „něco“ proti své nemoci nebo potížím podniká, že ví, že je v dobrých rukách, které mu pomohou. Konec konců i to, že dostal „drahý vzácný švýcarský lék“. Jistě sebevzácnější placebo nevyléčí zlomeninu, i když řada z nich pak také nějak sroste. Tělo má velký samoléčivý potenciál ve svých biochemických mechanizmech. A léky by je neměly ignorovat, ale spolupracovat s nimi. Naše společnost posedlá jistotami a bezpečností brzdí pokrok a výzkum v oblasti biologie a medicíny. Vše musí být důkladně prozkoumáno a vyzkoušeno a to trvá často celá desetiletí. Jsou ale pacienti kteří chtějí podstoupit riziko, někdy i značné a eventuální vedlejší účinky by rádi akceptovali. Pacienti, kteří nemají čas. Proto řada ochrnutých lidí jezdí pro aplikace kmenových buněk z pupečníkové krve, případně i embryonálních do zemí Asie (Thajsko, Singapur a především Číny), kde nemají tolik skrupulí a nebojí se případných nezdarů se souhlasem pacienta. To se týká i Alzheimerovy, Parkinsonovy choroby, diabetu, slepoty a jiných. Zkoušení na odhodlaných dobrovolnících by jistě výzkum nesmírně urychlilo a na druhé straně lidem bez naděje dalo naději – buď a nebo. Mnoho lidí by ji rádo akceptovalo. Ale ne naše společnost. Ta nám nedovoluje ani zemřít na přání nebo se léčit riskantním způsobem. Konkrétní filmové reportáže na National Geographic ukazují fascinující zlepšení a výsledky. V čem léčba spočívá? Ve vstřiknutí vyčištěné kultury kmenových buněk do míšního kanálu, mozku, srdečního svalu nebo oka. Tyto buňky tam zahájí regenerační proces a svojí schopností přeměnit se na specializované buňky tkání zacelí poškození. Proč to nejde v EU nebo USA? Protože zde jsou prý i rizika. Infekcí nebo i nádorů. Ale pro kolik beznadějných pacientů je takové riziko plně akceptovatelné. Řada lidí by jistě brala i pravděpodobnost 1:1 a zdá se, že tak zlé to zdaleka není a pokud to nefunguje zůstává původní stav. Ale naše společnost to zakazuje a bazíruje na nějakých 95%. Proč? Zbrzdí tak pokrok i naděje postižených lidí o celá desetiletí. Užití kmenových buněk v léčbě totiž slibuje obdobnou revoluci v medicíně jakou bylo použití antibiotik. Je to v souladu s tolik proklamovanými lidskými právy? Paradoxně asijské režimy, které si často nedělají takové starosti s právy lidí a hodnotou lidského života se během času stanou špičkami v tomto odvětví medicíny. Chceš to, zaplatíš si to a podepíšeš revers rizika? Pak to můžeš mít. Když člověk vidí paraplegiky, kteří po letech opět hýbají končetinami nebo se dokonce postaví, lidí, kteří znovu aspoň částečně uviděli, tak si uvědomí, že opatrnost našich vlád hraničí se zločinem proti lidskosti. My nejsme pány svých životů, ale rukojmími svých vlád, které si myslí, že musí náš život formovat regulovat a hlídat. Jak ale očekávat od vlád, souhlas s vědomým a akceptovatelným rizikem pro naději zlepšit svůj kritický stav, když nám neumožní ukončit život ani v beznadějných bolestných agoniích. V průběhu sametové revoluce v Praze v roce 1989 zaznělo „nejsme malé děti“. Neškodilo by to připomenout i současným vládám. Možná uspějí agilní američtí právníci, až ve jménu těžce postižených lidí zažalují svou vládu, za porušení jejich lidských práv, když jim odpírají zaplatit si a odsouhlasit experimentální způsoby léčby. Pak možná vznikne nový dodatek americké ústavy a lidé si budou moci vybrat, zda pomalou jistotu tradiční medicíny nebo riskantní naději experimentálního výzkumu. Proč nedat bezpečnost těm bojácným, ale současně umožnit štěstí těm odhodlaným? Nebo myslíte, že je v tom úskalí pro nás všechny? 9.5.2008