Nedávno
byl v USA potrestán za ”sexuální harašení” šestiletý
chlapec, který při hře políbil na tvář svou stejně starou spolužačku.
Navíc ho dívka údajně k polibku vyzvala na stvrzení jejich
přátelství. Školní rada chlapce přeložila do jiné třídy a dále
kázeňsky potrestala. To už bylo příliš i na těch pár Američanů, kteří
v těchto ohledech ještě neztratili soudnost a tak se zdvihla
vlna protestů. Delikt sexuálního harašení (sexual harasment) byl
prosazen ženskými hnutími jako reakce na uvolněná šedesátá léta, kdy
milostné aféry na pracovišti a ve společnosti patřily ke
společenskému bontónu. Nemohu se ubránit podezření, že to byly právě
ty ženy, které byly jaksi opomíjeny a na které se nedostávalo, které
nejvýše zdvihly prapor feminismu. A tak to dnes došlo tak daleko, že
se po ránu šéfové bojí usmát na svoji sekretářku a pochválit ji její
účes či oděv. Natož říct ji, že je dnes opravdu kočka nebo dokonce
sexy, to znamená vleklý konflikt s odborovou organizací, který
může skončit i u soudu. A takové hrdelní zločiny, jako plesknout ženu
přes zadeček, ty už se trestají vězením. Není divu, že za této
situace se americký muž změnil ve velmi plachého a ostražitého tvora.
Americká žena mu musí dát velmi okatě najevo, že to s ním myslí
opravdu vážně, než se od něj dočká náznaku opětování svých signálů.
Ani bych se mu nedivil, kdyby se skutečným sexem chtěl počkat až
po svatbě. Takže americkým ženám se už téměř podařilo obrátit
historickou a biologickou roli muže a ženy. Mají tedy američtí muži
ještě naději?
Čekat, až se ženská hnutí umoudří by se jim nemuselo vyplatit, protože ženám
by se mohla jejich nová role zalíbit. A tak jedinou nadějí amerických
mužů je nový charismatický vůdce. Ten znovu zažehne pochodeň.
Poukazem na listinu lidských práv, kde je zakotveno právo na zdravý
biologický rozvoj každého jedince. A příroda nás muže ve svém zámyslu
přece vybavila celou škálou instinktů - jako lov, dvoření, či
rituální tance a souboje. Co jiného je zakrývání ženských kolen,
výstřihů, neopětování úsměvů a rádoby vtipných poznámek, ženami, než
mrzačení těchto instinktů a potlačování zdravého rozvoje jedince. To
si přece demokratická společnost nemůže dovolit! Jak dlouho ještě
budou miliony amerických mužů takto právně kastrováni? Já myslím, že
s touto argumentací se schopnému politikovi otvírá cesta až do
Bílého domu.
Na závěr nezbývá, než vzdát hluboký hold našim českým ženám, které díky
svému zdravému jádru nepodlehly této zhoubné infekci. Ty si
v podobných situacích dovedou bez problémů poradit. Mají pro to
také širokou škálu prostředků od netečnosti, přes povzbuzující úsměvy
a vrtění zadečkem až po mrazivé odmítnutí, které může být případně
zdůrazněno pravou českou fackou. A funguje to bez problémů, nakonec
vždycky dosáhnou svého. Ameriko, máš se co učit! 7.9.1996