Často se podivujeme, proč dnešní generace je taková pochybovačná, vše relativizující a nemá ráda pozitivní vzory a vizionářská řešení. Filmy a hrdinové knih z počátku 20. století budí spíše úsměv. Co způsobilo, že pozitivní vzory nikdo nechce a nevěří jim? Především se na ně podepsaly oba totalitární režimy – fašizmus a komunizmus. Ty manipulovaly s pravdou zcela účelově a předkládaly lidem ultimativně „pozitivní“ vzory chování. A protože se lidé nemohli účinně bránit těmto režimům, bránili se aspoň jejich vzorům. Ale ani porážka obou ideologií nevedla k nastolení období pozitivní pravdy. Ani současný demokratický kapitalistický režim není totiž zrovna vzorem pravdy a čestnosti. A to nemám na mysli zdaleka jen korupci na různých úrovních. Některé součásti našeho každodenního života jsou programově lživé. Všichni to vědí a přijímají to tak. Vezměte si třeba oblast reklamy. Neočekáváte přece, že ovocem nebo kolomazí potřísněný oděv stačí potřít nabízeným čistícím prostředkem, aby se mu navrátila původní bělost a neposkvrněnost? A přesto se nám to tak denně předkládá. A děti už odmalička vidí a cítí, že něco jiného se říká a jiná je skutečnost. Banky se předbíhají v nabídce „nejvýhodnějších“ úvěrů, které vás rychle ožebračí, když podlehnete. Není to jen oblast reklamy a marketinku, která zneužívá slabin lidské psychiky. Nejúspěšnější viry a počítačová kriminalita zneužívá sociálního inženýrství, což má za následek velkou zranitelnost. Už vás ani nepřekvapuje, že do vaší e-mailové schránky přichází více spamů od podvodníků, než zprávy od lidí, kteří vám mají co říct. Jednou za čtyři roky, někdy i dříve, nastane volební rok. Naši politici, usilující o naše hlasy nám připraví velkou show. Nejde v ní ani tak o konfrontaci programů a idejí. Oni dobře vědí, že to co potřebuje prosperita státu a ekonomiky není vždy líbivé a průměrný nebo většinou spíše podprůměrný volič by jim na to hlasy nedal. Tak najímají vizážisty a specialisty na veřejné mínění aby vytvořili líbivý populistický mediální obraz – politika i programu. Rozumný volič cítí, že takhle by to asi nefungovalo a vybírá většinou to nejmenší zlo. I v podnikové sféře se často skutečné důvody maskují fiktivními. Takže být skeptikem, nejásat a nad vším pochybovat je za této situace vlastně docela rozumné chování. Ani umění a média nám nepředkládají pozitivní vzory a ideje. Většina děl je buď komických, útěkem do pohádek nebo jsou hrdiny menšinoví človíčkové často pokřivených povah a charakterů. A poselství? Snad takové: buď rád, že ty jsi na tom ještě zatím lépe. Možná tady leží kořeny úspěchu nových českých nekonečných televizních seriálů zobrazujících celkem obyčejné lidi s jejich každodenními problémy. Abyste rozuměli, nevolám po návratu jednoznačně kladných hrdinů typu Čuk a Gek nebo Bobby Euwinga z Dallasu. Ale trocha pohody, naděje a nějakého východiska by neškodila. Mít nějakou vizi znamená, že vím co chci a jdu si za tím. A já se nechci potácet, být permanentně na vše naštvaný a nadávat. Kdysi stačilo k uzavření smlouvy prosté podání ruky. To už se asi díky složitosti dnešního světa nevrátí. Co takhle pootevřít dveře pravdě a upřímnosti? 23.9.2007