Většina lidí není příliš spokojena se stavem dnešního světa, tedy postoji a
vztahy mezi lidmi. V naší zemi máme tendenci to svádět na léta deformující totality,
ale ono to není nijak lepší ani v jiných částech světa. Ještě na začátku dvacátého
století byl svět i když ne bez problémů, tak tradičně uspořádaný a rozvrstvený.
Každý člověk tak nějak znal a cítil své místo v hierarchii společnosti a během
života z něho příliš nevybočoval. Pokud byl váš otec truhlář bylo pravděpodobné,
že i vy půjdete v jeho šlépějích. Mohl z váš být třeba hrnčíř, ale jen s malou
pravděpodobností lékař nebo právník. Lidé ctili tradice a morální hodnoty, které
následně jejich životy formovaly. V Evropě dominovaly i křesťanské hodnoty a
vliv církve byl značný. Pak se vše jako by mávnutím proutku rozpohybovalo. Vypukly
dvě světové války a vědecký pokrok. Ty vzaly lidem jistoty i půdu pod nohama.
I když války skončily, následovalo období polarizovaného světa dvou supervelmocí
s neustálým rizikem nukleární katastrofy. A pokud ještě zbyly nějaké obyčejné
jistoty v každodenním životě, tak technický pokrok se postaral o to, že čemu
jste dnes přivykli bylo za desetiletí jinak. Hrůzy obou válek a totalit nutně
oslabily i působení křesťanských morálních hodnot. Lidé postupně získávají pocit,
že přestávají být pány svých osudů a že spíše získají sobeckým nemorálním chováním.
Být dobrým se vyplácí i tak pouze z dlouhodobého hlediska a v těchto dobách
se tato dlouhodobost jaksi ještě více prodlužovala. Všudypřítomné riziko náhlého
zničení jen posílilo tendenci příliš se neorientovat na budoucnost a urvat z
přítomnosti co se dá. Není divu, že v takovém ovzduší přestává působit i odstrašující
role autorit. Proč se bát pekla po smrti, když peklo může vypuknout každým dnem?
Když prošly celým režimům takové hrůzy, proč by mě neměly projít drobné prohřešky?
Mnozí možná i pocítili euforii ze setřesené autority a zdánlivé svobody. Jiní
se bouřili a tak se objevilo hnutí hippies, dnes technopárty a drogy. Ale džin
již byl z láhve vypuštěn a nebylo síly, která by přirozený řád věcí obnovila.
Bylo to novodobé kousnutí do jablka poznání. Předchozí ráj jistoty a umírněnosti
byl nahrazen výbuchem svobody a přesvědčení, že každý může, co chce. Navíc se
ukázalo, že je to velmi nakažlivé. Zárodek chaosu se v řádu šíří jak pád dominových
kostek. Oni i negativní jevy mohou působit jako katalyzátor. Odborníci zabývající
se studiem sebevražd dospěli k základnímu poznatku, že v určitém místě a za
určitých okolností je dobrovolný odchod jednoho člověka ze světa nakažlivý neboli
že sebevraždy vedou k sebevraždám. Jako by jejich publicita odblokovala v lidech
podvědomé obavy. Zlo plodí zlo a „blbá nálada“ blbou náladu. Podívejte se do
našich médií. Jsou vlastně našim zrcadlem. Určují standardy a udávají tón. Tyto
jevy se neomezily jen na vyspělou část euro-americké civilizace, ale postupná
globalizace je zanesla i do třetího světa. Ten začal mít ne zcela neoprávněný
pocit, že jsme ho do toho marasmu zatáhli my. Na rozdíl od nás nebyl v tomto
chaosu a závanu svobody dlouho a tak se měl k čemu vrátit. K svým duchovním
kořenům a především k islámu. My jsme se už neměli kam vrátit. Náš hodnotový
systém je až příliš rozvrácen a relativizován. Ještě v čtyřicátých letech minulého
století odcházeli mladí muži strastiplnou cestou ze své okupované vlasti aby
bojovali za její svobodu. Tito hrdinové právě v těchto dnech vymírají a zkuste
se zeptat co pro dnešní generaci znamená láska k vlasti a co by pro ni byli
ochotni obětovat. Konec konců i disidentů bylo jen nepatrné procento.
Lidem ale přece jen chybí přelomová a osudová témata a proto se tak se ujímají
medializované hrozby globálního oteplování, škodlivin v našich potravinách a
příbytcích.Často si priority necháme spíše nadiktovat, než že bychom je pociťovali.Všeobecná
nálada se odráží i v náplni uměleckých děl. Posláním umění bývalo povznášet,
možná i trochu vychovávat a upozorňovat na hrozící problémy. Podívejte se na
náplně literární a filmové tvorby. Pokud nejde o akční násilí, tak se u nás
točí v podstatě jen lehké veselohry a pitoreskní příběhy lidských povah na pomezí
nebo spíše za pomezím normality. Příběh pozitivního úspěšného hrdiny by nezaujal,
byl by k smíchu. Možná i proto, že by nastavoval zrcadlo srovnání. U psychotického
hrdiny si konzument oddychne, že jsou přece jen lidé, kteří jsou na tom hůře.
Že by tedy umění utěšující?
Je ještě nějaká naděje, že najdeme nový morální základ a pozitivní náplň svých
životů? Jaké to budou muset být atraktivní myšlenky aby vypudily tu zálibu v
negativizmu a stud mluvit o pozitivním? Přijde doba, kdy bude skutečný tvůrce
hodnot ceněn více, než bavič a sportovní gladiátor? Upřímně řečeno moc si takový
obrat nedovedu představit. Nebo si musíme ještě dříve sáhnout na opravdové dno
a teprve totální zhnusení povede k obratu? Může to být i pud sebezáchovy semknutí
se v obraně proti terorizmu a zfanatizované části islámu. Zatím k tomu máme
daleko a v odcizeném akademickém nadhledu hledáme spíše omluvy a vysvětlení
pro pohnutky teroristů a chamberlainovskou chiméru usmíření s nimi. Neměla by
to asi být žádná silná ideologie, protože nejvíce zla bylo právě spácháno ve
jménu „velkých“ myšlenek. Stačila by klidná občanská společnost zaměřená na
to aby se lidem spolu navzájem spokojeně a klidně žilo. Ale je toho druh Homo
sapiens vůbec schopen? Byl spíš vždy zvyklý poslouchat a žít ve strachu z víry
či autority nemnoha vůdců. Co tedy s tím? Čekat na nového Mesiáše nebo se snažit
sami. Kromě prodloužené míchy máme přece také mozek. 4.11.2006