Lidstvo ve své historii dosáhlo pozoruhodných úspěchů a objevilo možné i nemožné. Zejména v posledních desítkách let je i vývoj vědy téměř explozivní a většina poznatků není příliš starého data. Přesto je řada oblastí, kde se nám stále tak dobře nedaří a kde pociťujeme naléhavou potřebu zásadního objevu. Za všechny jmenujme alespoň tři: obligátní léčbu rakoviny, široce dostupnou energii z termonukleární fúze a efektivní skladování elektřiny. Proč se v některých oblastech objevy objevují jak houby po dešti a jinde je to úporný zápas s pouští? Je dobře známo, že objevy nelze plánovat, zejména ty základní. Líhnou se v hlavách jednotlivců jako originální myšlenky a nápady i když pak vyžadují týmové ověření. Všechny možné myšlenky, které mohou lidstvo napadnout vytvářejí klasické spektrum jejich četností (pravděpodobností výskytu). Můžeme se na ně v přeneseném smyslu dívat jako na určité „stupně volnosti“ či potenciální realizace. Jako každý stupeň volnosti nese jeden díl vnitřní energie, tak je „cosi“ rozloženo i na tyto myšlenky. Čím je myšlenka obvyklejší, banálnější tím, že se častěji vyskytuje, tím menší část tohoto „náboje“ nese, neboť každá část je rozmělněna přes mnoho realizací této myšlenky. Naopak jedinečná, originální myšlenka na sebe soustřeďuje celou část „náboje“. Lze si představit jakýsi automatický virtuální generátor „jakýchkoliv“ myšlenek nebo je okruh „možných“ myšlenek nějak vázán a omezován hmotnou strukturou mozku ve kterém vzniká? Může nás napadnout cokoliv nebo jen něco? Existují nějaké mezní, singulární myšlenky? Lze se aspoň poučit či inspirovat z minulých objevů? Zamyslet se nad tím, co vlastně hledat. Jevy, které by vycházely z nějaké úrovně či rozdílů ustálených stavů byly už asi důkladně prozkoumány a těžko zde zbyla nějaká bílá místa. Nadějnější jsou dynamické přechodové stavy, vícenásobné stavy a svět deterministického chaosu. Jsou nelineární, obtížně popsatelné a proto by mohly skrývat i struktury využitelné v hmotném světě. Hledat způsoby rozdrobení těžko překročitelných bariér. Tak jako kdysi termický rozklad uhlovodíků vyžadoval teploty mnoha stovek stupňů, tak po objevu katalyzátorů je možné tyto reakce provádět za mnohem nižších teplot, lze předpokládat, že obdobný „katalytický“ princip jednou pomůže snížit bariéru milionů Kelvinů nutnou pro průběh nukleární fúze. Že to bude princip spíše fyzikální je nasnadě. Zda to bude forma rezonančních kmitajících polí, zakřivených nanostruktur či co dalšího ukáže budoucnost. Taková fúze bude probíhat spíše v nějaké pulzní podobě. Obdobně je třeba se zaměřit na objevování nových dosud nepoznaných jevů a forem. Zejména takových, které nám nezprostředkují naše smysly. Typickým takovým jevem je radioaktivita. Není vidět, slyšet, cítit a přesto nám otevřela cestu k ohromným energetickým zdrojům nukleární energie. Kolik takových jevů či polí kolem nás zatím zůstává neobjeveno? Včetně spíše vysmívaného biopole, naznačovaného různými čakrami, aurami a pod? Realita je mnohem mnohotvárnější, než její obraz, který nám zprostředkují smysly a přístroje a my bychom se měli snažit mapovat a postupně poznávat tyto její skryté části. Užitečné mohou být i projekce známých jevů do nekonvenčních situací. Jistým nedokonalým příkladem může být vírová trubice, která dovede jen hydrodynamickým uspořádáním rozdělit proud plynu na proudy o různých teplotách. Slabinou pokročilé, rozkošatělé vědy je její nezbytná specializace, která směřuje k limitnímu „vědět vše o ničem“, zatímco opačné „nic o všem“ tak neláká. Přitom právě interdisciplinární spolupráce může přinést další objevy nebo aspoň inspirace. Právě mezi dvěma vědními obory se nachází nejbližší slibná „terra incognita“. Dalším nadějným směrem je využití hierarchizace dosavadních znalostí, posunout se v ní o patro výše a snažit se využít výhod s tím spojených. Vzácné a tudíž obtížně reprodukovatelné a studovatelné jevy jsou kapitolou samou pro sebe. O kulovém blesku toho věda dodnes mnoho neví a co když právě jeho podstata nám jednou pootevře dveře k získávání nebo skladování energie. Takovým jevem je i vznik obřích vln v oceánech. Řada moderních technologií byla umožněna až pokrokem v oblasti materiálů a jejich zpracování. Není to jen elektronika, ale i posuny jevů jako supravodivost a supratekutost směrem k využitelnějším podmínkám. Co supramaziva s nulovou viskozitou? Stále málo využíváme cyklických termodynamických pochodů, z nichž nejznámější je ten Carnotův. Ale další i chemické vratné cykly mohou sloužit jako rezervoáry energie či k pomalé kumulaci z přírodních zdrojů. Druhá věta termodynamická a entropický přístup skrývá jistě mnohá tajemství, ale i překvapení. Jako třeba Aminův cyklus uvažující se zrychlením, ať už je realistický či nikoliv. Nanostruktury a nanotechnologie mohou být třeba právě spojujícím můstkem k větší reversibilnosti a členitosti procesů a přiblíží nám možná to, co dosud umí jen živá hmota.
Vím, co teď možná říkáte. Metodologie ještě nestvořila hodnoty ale náhoda přeje připraveným. A na počátku významných objevů stála často fantazie a představivost. Zamyslet se a utřídit si myšlenky není na škodu a to jste právě udělali. Takže už zbývá maličkost – ten nápad. 9.7.2005