Francouzi patří nepochybně k jedněm z nejhrdějších a nejpatriotičtějších národů a mají také být na co hrdí. Jejich historie psala i světové a zejména evropské dějiny. Nebáli se novátorství, často překvapili ale také přispěli svou hřivnou k evropskému kulturnímu dědictví. Kromě hrdosti si vypěstovali i sociální cítění a ani multietnické prostředí jim není cizí. A tady je zárodek problému a nejen francouzského. Pokud se multietnické prostředí vytvářelo po staletí, tak se udržovalo v rovnováze a všechny jeho složky byly soběstačné. Nyní jsme však svědky jednosměrné migrace z chudých částí světa do bohaté a pohostinné Evropy s jedinou motivací – doma mám hlad, v Evropě mě hlady umřít nenechají. Otázky typu Jak se tam budu cítit? Hodím se tam, najdu tam uplatnění? Dokážu se přizpůsobit? se zpravidla nekladou. A tak vznikají slumy a druhořadá sídliště lidí, kteří žijí na okraji jim jinak cizí společnosti. Pravda zemřít je nenechají, ale oni by chtěli více. Jejich potomci už zapomínají jaký byl pocit hladu a beznaděje v jejich původním domově, ale k tomu aby se zařadili do evropské společnosti jim toho tolik chybí. Počínaje vzděláním a konče zažitými kulturními kořeny. Svůj podíl na tom má i hostitelská země, která je přijala většinou jako levnou pracovní sílu pro podřadné profese, které nativní obyvatelé už nechtějí vykonávat. První přistěhovalci tím byli uspokojeni, jejich děti už ne. Není divu, že okoukali od stávkomilovných Francouzů razantní formy protestu. Ozývají se, hoří auta a budovy. Řeknete ono se to usadí zase jim trošku přidají a bude klid. Ano, ale neřešené disproporce zůstávají a prohlubují se. To není prorostlé a vzájemně se inspirující prostředí židovsko-česko-německé Prahy z dob Franze Kafky. Je to spíše tikající časovaná biologická bomba. Disproporce v porodnosti a přetrvávající etnické bariéry jsou mnohem účinnější zbraní, než ty palné. Přesvědčili se o tom v minulém století i Srbové v okolí svého posvátného Kosova pole. Albánci z původní menšiny v Kosovu dokázali během minulého století získat převahu devadesáti procent. A to je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A obdobný vývoj čeká i řadu zemí nebo regionů byť sjednocené Evropy. I když v tom není původní úmysl, časem vznikne nepřekonatelný etnicko-sociální rozpor. A zdaleka nejde jen o šátky muslimských studentek ve školách nebo fotografie na řidičských průkazech řidiček. Jsme příliš pohodlní a zahledění do své životní úrovně, tak budeme prostě pozvolna relativně vymírat a nahradí nás jiní, kteří možná více ctí rodinu a děti nebo prostě neměli jen důvod zpohodlnět. Je nějaká cesta jak zabránit tomu, aby v Evropě mešity vytlačovaly kostely a lahodná francouzština zanikala v hlahole orientálních a afrických jazyků? Sémě již bylo na mnoha místech zaseto a klíčí. Bylo by namístě upravit především evropskou imigrační politiku. Pronásledovaným a ohroženým by dveře otevřené jistě měly zůstat, ale neměli bychom podlehnout mesiášskému sebeklamu, že můžeme spasit a nasytit hladové třetího světa. To je problém sám o sobě a větší, než Evropa a nasytit se mohou jedině sami až pochopí nutnost zvládnout svou populační explozi. Jak by tedy měl vypadat novodobý imigrant přicházející do Evropy? Především by mu měla být Evropa blízká, měl by ji mít rád a ctít její kulturní kořeny. Pokud v ní chce žít měl by se s ní identifikovat a snažit se asimilovat. A státy Evropy by to takovým lidem měly umožnit. Aby v dalších generacích prostě vznikali jen trochu snědší Francouzi, Němci či Holanďané a ne nové kouty Asie a Afriky. Chci-li dobrovolně získat nový hodnotnější život, musím se také umět něčeho vzdát. Ne samozřejmě všeho, ale stát se loajálním platným občanem ve svém novém domově. Pokud se podaří překonat rozdělující etnické bariéry a začlenit a asimilovat přistěhovalce do společnosti budou naše kulturní kořeny rozvíjet a opatrovat Evropané jen s trochu jiným genetickým základem. A to je přece z dlouhodobého hlediska přijatelné, pokud tedy chceme setrvat u své pohodlnosti. 22.11.2005