Lidstvo ve své historii dosáhlo pozoruhodných úspěchů a objevilo možné i nemožné. Zejména
v posledních desítkách let je i vývoj vědy téměř explozivní a většina poznatků
není příliš starého data. Přesto je řada oblastí, kde se nám stále tak dobře
nedaří a kde pociťujeme naléhavou potřebu zásadního objevu. Za všechny jmenujme
alespoň tři: obligátní léčbu rakoviny, široce dostupnou energii z termonukleární
fúze a efektivní skladování elektřiny. Proč se v některých oblastech objevy
objevují jak houby po dešti a jinde je to úporný zápas s pouští? Je dobře známo,
že objevy nelze plánovat, zejména ty základní. Líhnou se v hlavách jednotlivců
jako originální myšlenky a nápady i když pak vyžadují týmové ověření. Všechny
možné myšlenky, které mohou lidstvo napadnout vytvářejí klasické spektrum jejich
četností (pravděpodobností výskytu). Můžeme se na ně v přeneseném smyslu dívat
jako na určité „stupně volnosti“ či potenciální realizace. Jako každý stupeň
volnosti nese jeden díl vnitřní energie, tak je „cosi“ rozloženo i na tyto myšlenky.
Čím je myšlenka obvyklejší, banálnější tím, že se častěji vyskytuje, tím menší
část tohoto „náboje“ nese, neboť každá část je rozmělněna přes mnoho realizací
této myšlenky. Naopak jedinečná, originální myšlenka na sebe soustřeďuje celou
část „náboje“. Lze si představit jakýsi automatický virtuální generátor „jakýchkoliv“
myšlenek nebo je okruh „možných“ myšlenek nějak vázán a omezován hmotnou strukturou
mozku ve kterém vzniká? Může nás napadnout cokoliv nebo jen něco? Existují nějaké
mezní, singulární myšlenky? Lze se aspoň poučit či inspirovat z minulých objevů?
Zamyslet se nad tím, co vlastně hledat. Jevy, které by vycházely z nějaké úrovně
či rozdílů ustálených stavů byly už asi důkladně prozkoumány a těžko zde zbyla
nějaká bílá místa. Nadějnější jsou dynamické přechodové stavy, vícenásobné stavy
a svět deterministického chaosu. Jsou nelineární, obtížně popsatelné a proto
by mohly skrývat i struktury využitelné v hmotném světě. Hledat způsoby rozdrobení
těžko překročitelných bariér. Tak jako kdysi termický rozklad uhlovodíků vyžadoval
teploty mnoha stovek stupňů, tak po objevu katalyzátorů je možné tyto reakce
provádět za mnohem nižších teplot, lze předpokládat, že obdobný „katalytický“
princip jednou pomůže snížit bariéru milionů Kelvinů nutnou pro průběh nukleární
fúze. Že to bude princip spíše fyzikální je nasnadě. Zda to bude forma rezonančních
kmitajících polí, zakřivených nanostruktur či co dalšího ukáže budoucnost. Taková
fúze bude probíhat spíše v nějaké pulzní podobě. Obdobně je třeba se zaměřit
na objevování nových dosud nepoznaných jevů a forem. Zejména takových, které
nám nezprostředkují naše smysly. Typickým takovým jevem je radioaktivita. Není
vidět, slyšet, cítit a přesto nám otevřela cestu k ohromným energetickým zdrojům
nukleární energie. Kolik takových jevů či polí kolem nás zatím zůstává neobjeveno?
Včetně spíše vysmívaného biopole, naznačovaného různými čakrami, aurami a pod?
Realita je mnohem mnohotvárnější, než její obraz, který nám zprostředkují smysly
a přístroje a my bychom se měli snažit mapovat a postupně poznávat tyto její
skryté části. Užitečné mohou být i projekce známých jevů do nekonvenčních situací.
Jistým nedokonalým příkladem může být vírová trubice, která dovede jen hydrodynamickým
uspořádáním rozdělit proud plynu na proudy o různých teplotách. Slabinou pokročilé,
rozkošatělé vědy je její nezbytná specializace, která směřuje k limitnímu „vědět
vše o ničem“, zatímco opačné „nic o všem“ tak neláká. Přitom právě interdisciplinární
spolupráce může přinést další objevy nebo aspoň inspirace. Právě mezi dvěma
vědními obory se nachází nejbližší slibná „terra incognita“. Dalším nadějným
směrem je využití hierarchizace dosavadních znalostí, posunout se v ní o patro
výše a snažit se využít výhod s tím spojených. Vzácné a tudíž obtížně reprodukovatelné
a studovatelné jevy jsou kapitolou samou pro sebe. O kulovém blesku toho věda
dodnes mnoho neví a co když právě jeho podstata nám jednou pootevře dveře k
získávání nebo skladování energie. Takovým jevem je i vznik obřích vln v oceánech.
Řada moderních technologií byla umožněna až pokrokem v oblasti materiálů a jejich
zpracování. Není to jen elektronika, ale i posuny jevů jako supravodivost a
supratekutost směrem k využitelnějším podmínkám. Co supramaziva s nulovou viskozitou?
Stále málo využíváme cyklických termodynamických pochodů, z nichž nejznámější
je ten Carnotův. Ale další i chemické vratné cykly mohou sloužit jako rezervoáry
energie či k pomalé kumulaci z přírodních zdrojů. Druhá věta termodynamická
a entropický přístup skrývá jistě mnohá tajemství, ale i překvapení. Jako třeba
Aminův cyklus uvažující se zrychlením, ať už je realistický či nikoliv. Nanostruktury
a nanotechnologie mohou být třeba právě spojujícím můstkem k větší reversibilnosti
a členitosti procesů a přiblíží nám možná to, co dosud umí jen živá hmota.
Vím, co teď možná říkáte. Metodologie ještě nestvořila hodnoty ale náhoda přeje
připraveným. A na počátku významných objevů stála často fantazie a představivost.
Zamyslet se a utřídit si myšlenky není na škodu a to jste právě udělali. Takže
už zbývá maličkost – ten nápad. 9.7.2005