To je možná špatně položená otázka, protože lidstvo si v každé fázi své
historie myslelo, že víceméně rozumí podstatě okolní reality a jejího
původu. Zpočátku to byly představy primitivní, založené na
animizovaných či personifikovaných božských bytostech. Prvními
fyzikálními modely tedy byly ty různé pramáti či obří želvy, které na
svých krunýřích nesly svět. Později racionální helénská kultura
přešla na fluida a pralátky. Tyto otázky řešilo nejprve náboženství,
následně filosofie a teprve v posledních stoletích se staly doménou
vědy. Z podstaty lidské existence vyplývá honba za jistotami a tedy
také vysvětlujícím popisem toho, co nás obklopuje. Nemáme rádi záhady
a jakékoliv vysvětlení je lepší, než žádné. Složitost vysvětlujícího
popisu se měnila podle toho, jak začala stále více zasahovat do
různých oblastí lidské činnosti. Nejdříve vyplynula potřeba
kalendáře, později početní soustavy a základů mechaniky. Navazující
rozvoj průmyslu umožnila fyzika, jakožto základní věda o realitě.
Stále naléhavější se stávala potřeba kvantitativního popisu. Éru
geniálních vědců vystřídala doba týmové práce. Stavba poznání nám
roste do výšky i šířky a skládá se z jednotlivých tvárnic. Ale
samotné tvárnice jsou už tak složité, že jim do detailu rozumí jen
úzký tým specialistů. Ti pro ostatní zformulují jen všeobecné
závěry, nezbytné pro pochopení kontur celé stavby, případně použití
několika sousedních tvárnic. Vzhledem k tomu, že naše poznání je
deduktivní a podobá se svým mechanizmem mnohem více hmatu, než zraku
je narůstající složitost naším nepřítelem. Navíc se objevuje zrádné
poznání, že čím více toho o realitě víme, tím více vidíme, jak je
mnohotvárná a vzdálené břehy poznání se nám ještě více vzdalují.
Pro ilustraci si uveďme výňatek z reálné internetové diskuse odborníků v
oblasti základních teorií hmoty. Pokuste se ho přečíst poctivě a
trpělivě:
Předpověď hmoty top-kvarku 175 GeV udělali někdy v roce 1992, dva roky před
objevem. Byla postavena na jistém strunném modelu, který se poté
ukázal ne zcela adekvátní. (Jde o to, že nejtěžší kvark, top, má
vazebnou konstantu s Higgsem v podstatě rovnu jedné, z čehož lze
hmotu předpovědět.) Lepší model pak vedl k podobně uspokojivé
předpovědi. Z QCD samotné hmota top-kvarku neplyne. Částice v QCD
získávají energie jen přibližně 0.3 GeV, zatímco hmota top-kvarku je
mnohem větší, 175 GeV, a pochází z "elektroslabé škály", z
narušení elektroslabé symetrie (Higgsovým bosonem), které se odehrává
na energii řádově 300 GeV. QCD dá hmotnosti protonu (ačkoliv samotné
kvarky "uud" dohromady váží mnohem méně, než výsledný
proton), ale nestačí na top-kvark apod. QCD je ve srovnání s fyzikou
top-kvarku fyzika nízkých energii.
Ondřeji, první odvození přesně entropie PLOCHA HORIZONTU lomeno CTYRI
NEWTONOVY KONSTANTY (známé z Hawkingovych kouzelných výpočtů z roku
1974) udělal Strominger a Vafa pro speciální případ černé díry v pěti
rozměrech se třemi náboji. V této pětirozměrné kompaktifikaci strun
lze najit objekty - vázané stavy D5-bran a D1-bran (5-brána je
pětirozměrná, 1-brána je jako struna) - které se při vysoké hodnotě
vazebné konstanty chovají přesně jako černá díra, ale adiabaticky lze
také vazebnou konstantu snížit (tím se nemění počet stavů a tedy ani
entropie) a studovat věci poruchově pomoci známé fyziky D-bran. V
teto limite popíšeme ty D1-brány nacpané do D5-bran jistou 1+1
rozměrnou teorii pole zcela konkrétního typu, a černá díra odpovídá
vzbuzenému stavu teto teorie o velké energii. Hustotu stavu o takové
energii lze přesně spočítat, roste exponenciálně, a zjistíme, ze se
počet stavů shoduje s exponenciálou Hawking-Bekensteinovy entropie.
Pokud máte nyní pocit jazyka z jiné civilizace, či že vyluštit hieroglyfy
by bylo snazší, než porozumět podstatě tohoto textu, není to jistě
pocit ojedinělý. Lidstvo se ve vědeckém pokusu o popis podstaty světa
chytilo do pasti složitosti, která vytváří barieru všeobecnému
poznání. I kdyby všechny naše teorie a modely byly správné, tak nám
to není moc platné, protože je pochopí jen úzká vyvolená vrstva
"novodobých kněží", a zbytek populace je odkázán na "jejich
výklad víry". Pomalu se zase ocitáme tam, kde bylo lidstvo kdysi
na počátku. Ona totiž většině lidí stačí jakási přiměřená představa.
A ta musí být dostatečně jednoduchá, aby zůstala přiměřená. Pro naši
generaci to byla představa atomů jako jakýchsi barevných kuliček,
tvořících jádro, kolem kterého na přesně vymezených drahách krouží
menší (většinou modré kuličky) – elektrony. A kvarky,
superstruny, zakřivení prostoru, inflační rozpínání po velkém třesku?
To si nechte do scifi nebo svých vědeckých pojednání. Maximálně to
trochu polechtá na mysli, že lidstvo dovede vymyslet něco tak strašně
složitého. Lidstvo se stalo více pragmatickým. K původním základním
otázkám "jak?" a následně "proč?" přibyla další
"co se z toho dá získat?". A to je vlastně to, co zajímá
většinu lidí. My obyčejní lidé tedy měříme úroveň lidského poznání
paradoxně prostřednictvím předmětů, které ve svém životě používáme.
Většině z nich už ani nerozumíme, vždyť přece stačí nastudovat
základní návod a začít používat. Potřebná inteligence stále více
přechází do předmětů samých a k ovládání stačí reagovat na příslušné
nabídky. Musíme si jen dávat pozor, aby to neskončilo "zcela
hloupým lidstvem a velmi inteligentními stroji". Proto se nesmí
z našeho života vytratit "tvořitelé", aby zde nezbyli jen
samí "uživatelé". 16.8.2003