Poslední květnový den

Poslední květnový den nám připravil překvapení. Nejen, že se probouzel do příjemného teplého jitra, ale Slunce na zcela vymetené obloze nevyšlo tentokrát krásně kulaté jako obvykle, ale ze severovýchodu vykousnuté stínem Měsíce. Kdo si přivstal byl svědkem ne zcela banálního úkazu – částečného zatmění Slunce. Měl jsem to štěstí, že jsem přemohl setrvačnou touhu zůstat ležet ve vyhřáté posteli a vyrazil za město do polí k lesu. Horní část obzoru již zlatily sluneční paprsky a příroda se probouzela do horkého dne, ale nad potokem a rozkvetlou loukou ještě ležel chladivý mlžný opar. Na poli skotačili zajíci a ptačí zpěv zračil jisté překvapení nad tím, co nám to Slunce dnes provedlo. Měsíční "vykousnutí" se zvolna přesouvalo na severozápad slunečního kotouče. Člověk 21. století přes starou disketu pozoruje odvěký astronomický úkaz v lůně probouzející se přírody. Neobvyklý a symbolický okamžik. Co musel takový jev vzbuzovat v pradávném člověku? Jak otřásl jeho jistotami? Jakýsi drak nebo obří červ žere jeho Slunce na kterém závisí vše živé. Ta hrůza! To, co platilo dosud náhle končí? Lidstvo od té doby ušlo dlouhou cestu, ale změnilo se něco na našem postoji k nevysvětlitelným "nemožným" jevům? Obávám se, že nikoliv. Ve stejné hrůze a panice bychom dnes stáli i my, kdyby jednoho dne vyšlo Slunce třeba hranaté nebo zelené. Kdyby poklesla gravitace nebo voda tekla do kopce. Nebo kdybychom stáli tváří tvář tří metrovému mravenci. Také konzervativně lpíme na svých neotřesitelných jistotách. Je to jistota, ale současně také trochu past. Tak ať nám to vydrží. 1.6.2003