Lidské dějiny poznamenává odvěký konflikt principů s přiměřeností.
Jedni se zhlédli v zásadovosti a lpění na přijatých
filosofických principech za každou cenu a druzí dávají přednost
harmonickému poklidnému životu s minimem konfliktů. Z těch
prvních se stávají vizionáři, kteří pohnou lidskou společností,
neústupní proroci a nebo také tupí blbci, kteří dokáží svému okolí
otrávit život lpěním na hloupostech. Všichni tak trochu terorizují
své okolí, ale některým se to občas promíjí. Mezi těmi druhými
najdeme obětavé pohodáře, lhostejné pragmatiky a také vypočítavé
podvodníky. V normální společnosti jsou tyto dva rysy v nějaké
rovnováze, ale občas se i tato rovnováha významně vychýlí některým
směrem. Pak vznikají striktní netolerantní společenství, postrádající
nejen snášenlivost, ale i smysl pro humor. Sem patřila fašistická a
komunistická společenství a všechny teokratické církevní státy. Tam,
kde se připouští více úhlů pohledu, diskuse a vzájemná tolerance
vznikají naopak občanské společnosti zaměřené na kvalitu života.
Jejich pevným základem je obvykle střední třída. Sem spadala tvořící
se americká společnost v 18. století a z novější doby
skandinávské státy a nejvíce snad Holandsko.
Samozřejmě soudný člověk uzná, že nějaké zásady jsou nutné a za nějaké principy
je někdy třeba i bojovat. Ale to tak jednou dvakrát za život a ne
každý den. Všichni ti proroci by nám neměli předestírat své kamenné
pravdy se směsicí nadřazené arogance a údivu, že jsme ještě tak
elementární záležitost nepřijali za svou. Měli by před nás spíše
předstupovat stylem televizního pořadu o zaběhlých a opuštěných psech
s oním pokorným „Chcete mě? – Hlásám takové a takové
názory proto a proto“. A pokud nenajde pochopení, měl by se
slušně rozloučit a jít zase o dům dál. Ale takhle to v životě
nechodí. Takový prorok je většinou skálopevně přesvědčen o
jedinečnosti své pravdy a je puzen posláním vnutit ji všem lidem do
posledního človíčka. A to i za cenu, že přitom zničí sebe i část
lidstva. Existují takové pravdy, které musí být lidem doslova
vtlučeny do duše za jakoukoliv cenu? Já se domnívám, že nikoliv. Vše
podle mě způsobuje jedno nedorozumění, Všechna naše morální a etická
pravidla nejsou absolutní, ale mají statistickou povahu, jsou
jakýmisi limitami, cílem, ke kterému bychom měli směřovat. Nikdy je
nebudou dodržovat a ctít všichni, ale jenom část. Poslání tedy nezní
přesvědčit všechny bez výjimky, ale přesvědčit co nejvíce z těch
možných a smířit se s tím, že ti zbývající nemusí zmizet
z povrchu zemského. A to bohužel platí i pro tak elementární
pravdy jako nezabiješ a nepokradeš. V poslední
době se setkáváme s fundamentalistickým nátlakovým
přesvědčováním spíše než v oblasti náboženské víry (některé
sekty a ortodoxně vykladatelské církve) v oblastech mnohem
bližších každodennímu životu. Kromě politické demagogie je to
především oblast ekologie, využívání atomové energie a hnutí za zákaz
potratů. Jistě lidský život je tím největším statkem. Ale to zejména
ten šťastný, naplněný pohodou a láskou. Proto by především žena
matka, dárkyně života, měla mít plné právo rozhodnout o tom zda a kdy
přivede na svět dítě. Když se nenarodím, nebudu o tom nikdy vědět.
Když se však narodím jako nechtěné nemilované dítě do rozháraných
poměrů ponesu si tento cejch celý život. Je proto skutečně tak
nezbytné, aby se z každých dvou spojených pohlavních buněk
narodil nový člověk za jakoukoliv cenu? Nedegraduje to ženu na jakýsi
rodící prostředek? Puristé argumentují zodpovědností před početím.
Ano, ale ta nebude nikdy absolutní, zase jenom statistická a tudíž
selhávající. Vždyť principiální puristická argumentace by musela
brojit i proti samovolnému odchodu neoplodněného vajíčka po ovulaci
či samovolným nočním polucím. To je přece zmařených potenciálních
životů! Přiměřenost na rozdíl od principu bude místo zákazu žádat –
snažme se omezit počet potratů na nezbytně nutnou míru, protože
přerušení těhotenství není opravdu nic pěkného a žádoucího. Na
odpůrcích potratů lze dokumentovat ještě jeden typický rys proroků.
Neslyší na argument typu – je-li to vaše svaté přesvědčení,
řiďte se podle něho vždy sami, ale nevnucujte ho druhým. To platí
konec konců i pro ekologické fundamentalisty a odpůrce atomu. Proč
někteří ekologové, kteří tolik brání diverzitu v přírodě, vůbec
neholdují pro diverzitu názorů na problematiku životního prostředí?
Osobní příklad a tiše doufat, že svým počínáním strhnu a přesvědčím
ostatní – to by měl být obecně přípustný způsob šíření idejí.
Každá sebezajímavější myšlenka či zásada je degradována, když z ní
vytvořím dogma či –ismus. Ideje musí být nabídkou ne příkazem.
Nijak to neznamená, že proroci by se měli vzdát šíření myšlenek,
které považují za zajímavé a lidstvu prospěšné. Ale teprve svobodně
přijatá a akceptovaná idea s kterou se ztotožním má tu správnou
cenu. Proto před zaručeně správnou a vědoucí společností dávám
přednost té méně dokonalé, ale svobodně tápající a hledající. Věřím,
že z dlouhodobého hlediska dojde dále. Jestli se dožije, jak by
řekli fundamentalisté. 15.3.2002