Kam se poděly dobré mravy?

V druhé polovině loňského roku se na světových karnevalech a maškarních rejích snad nejvíce prodávala maska světového teroristy Usámy bin Ládina. Dobře, už jsme v naší liberální společnosti přivykli na leccos a řekneme no budiž. Ale něco takového by asi nebylo možné o sto let dříve. Ba ani před padesáti lety byste na plese s maskou Adolfa Hitlera velký úspěch neměli. Ve smyslu dobrých mravů by to dříve lidi nenapadlo. Tedy možná napadlo, ale díky vnitřní autocenzuře by to prostě nerealizovali. Co se tak dalece změnilo v naší společnosti a kdo či co určuje, co jsou to dobré mravy? Společnost před sto lety měla tradiční dlouhodobě stabilní strukturu a uspořádané vnitřní vztahy, jejichž rámec bylo obtížné překročit. Narodil-li se někdo jako syn tesaře, bylo přirozené, že se stal tesařem nebo truhlářem, ale k tomu aby se stal právníkem potřeboval mimořádné nadání, mnoho vytrvalosti a trochu osobního štěstí. S tím šly i ruku v ruce široce zakořeněné morální principy. Každý tak nějak věděl, co je pro něho vhodné a co ne. Výchovou v rodině, škole, církvi. Pak přišla traumata dvou světových válek se spoustou utrpení a krutostí. To trochu zamávalo s obrazem starého dobrého světa a smyslem jeho uspořádání, ale lidé byli odhodláni navrátit se k starým osvědčeným hodnotám. Následně však přišla ještě komunistická totalita a bouřlivý technický rozvoj, který nabyl v některých oborech až charakteru výbuchu. A to byl definitivní konec starého dobrého řádu. Vše se rozpohybovalo a relativizovalo. Ubylo neměnných pravd a co se člověk ve škole naučil už za pět let přestávalo platit a bylo nahrazeno něčím novým. Totalitní režimy nás nutily něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Konec konců i vítězný kapitalizmus se někdy presentuje bezbřehým liberalizmem a individualizmem. Jedinou jistotou se stala neustálá změna. Není divu, že se rozpohybovaly i morální hodnoty. A pokud nikdo vlastně neví, co je momentálně správné je už jen krůček k výkladu, že vlastně dovoleno je skoro vše. Ono se to řadě lidí vlastně hodilo. Udržovat řád je něco obtížného, co vyžaduje neustálou energii a úsilí. Naopak rozpad řádu a chaos je přirozenou přírodní a tedy i lidskou tendencí. A tak jsme svědky řady podvodů, krutostí a nečestného chování. Vše není pochopitelně tak černé, jak nám to předestírají zejména bulvární media. Ne každý politik a podnikatel je podvodník či zlatokop. O to více je třeba ctít ty existující ostrůvky dobra. Není pochyb o tom, že se dobré chování z dlouhodobého hlediska vyplácí a vůbec nevadí, že se to třeba vrátí až našim dětem. Konec konců přes všechna rozvolnění většina lidí dosud sama v sobě dovede rozeznat, co je správné a co ne. Jde jen o to, aby to aplikovala a předávala dál svým potomkům. Odměnou jim nebude žádný hmotný statek, ale jen ten vnitřní pocit, zůstat člověkem. Aby ta tisíciletí vývoje nepřišla nakonec nazmar. 20.4.2002