V dnešní informační době se často mluví o nástrahách a nebezpečenstvích, která
očekávají lidstvo v jeho další budoucnosti. V této
souvislosti se uvádí nebezpečí kosmické katastrofy, epidemie nových
nemocí a k těm nejvíce diskutovaným patří nebezpečí ekologické
katastrofy způsobené činností člověka. Ať už se jedná o znečištění
životního prostředí odpady či o globální oteplování. Četná ekologická
hnutí také zvoní na poplach a proti těmto hrozbám často velmi
vehementně bojují. Dokonce i na úrovni legislativy států i
mezinárodní je tato problematika ošetřena a stále více akcentována. O
to více překvapuje, že hlavní vývojová hrozba, ohrožující lidstvo ve
své existenci je všemi jaksi pomíjena, není diskutována ani v médiích
ani na mezinárodních konferencích. A přitom tato hrozba je tikající
časovanou bombou, která musí dříve či později spustit. Tato hrozba,
která je jakýmsi společenským tabu je hrozba neodvratného kolapsu
z přelidnění planety.
Lidstvo rostlo zpočátku velmi pomalu a lidská sídla byla nejprve relativně
řídká a izolovaná. To se však během několika tisíc let vývoje lidské
civilizace podstatně změnilo a v důsledku neúprosného mechanizmu
množení, který připomíná jadernou štěpnou reakci vznikly nejen
mnohamilionové přeplněné městské megapole, ale člověk postupně
zaplňuje i místa, která dříve patřila divočině. Potvrzuje se, že
snaha o přežití je tím základním biologickým instinktem. Dokud byly
dostupné a potenciální zdroje surovin, energie a potravin větší, než
spotřeba nikdo si problémy nepřipouštěl. Prozíravý filosof typu
Malthuse byl vždy umlčen politiky a pragmatiky. Lidský um a technický
pokrok dovede objevovat a zpřístupňovat nové energetické zdroje a i
potraviny umíme produkovat stále efektivněji. Problém je ovšem v tom,
že proti pevnému a omezenému množství našich zdrojů na této
planetě stojí nezadržitelný, explozivní charakter našeho množení.
Uveďme si několik čísel.
V počátku lidské civilizace před 10 tis. lety žilo na planetě 1-4 miliony
lidí. Kolem roku 2000 př.n.l. to už bylo 5-10 milionů. Na
začátku našeho letopočtu pak 300 milionů. Je zajímavé, že od 12.
do 14. století se růst zastavil a počet obyvatel zůstával na stejné
úrovni, aby po roce 1400 dokonce poklesl o více než 100 mil.
Zřejmě v té době zvýšené koncentrace lidských sídel negativně
zapůsobil vliv zhoubných epidemií a válek. Od poloviny 15. století
však následuje již jen strmý růst. Kolem r. 1500 500 milionů,
první miliarda r. 1804, druhá r. 1927, třetí r. 1960,
čtvrtá r. 1974. Pak už to šlo velmi rychle. Pátou miliardu lidstvo
dovršilo r. 1987, šestou v r. 1999. A jaký se očekává výhled?
Sedm miliard v r. 2013, osm v r. 2028 a kolem r. 2050
dosáhne počet obyvatel 8-10 miliard. V tomto výhledu se ovšem
počítá s jistým omezením porodnosti. V současné době činí
celosvětová průměrná lidská fertilita 2.7 porodů na jednu ženu. Pokud
by tato hodnota zůstala na stejné úrovni, pak by lidstvo za 150 let
dosáhlo absurdních 296 miliard. I pokud se sníží tato hodnota na 2.5
porodů na ženu bude to stále hrozivých 28 miliard. Je těžko
uvěřitelné, že desetina všech lidí, co kdy žili od počátku civilizace
žije právě v současnosti. Každou vteřinou se narodí pět dětí a
dva lidé zemřou. Na druhé straně pouze 11% světové půdy může být
přirozeně obděláváno bez zavlažování, odvodňování či jiného
vylepšování.
Množení ostatních živočišných druhů na této planetě je přísně regulováno a
udržováno přírodní rovnováhou. Proč se člověk vymkl regulačním
mechanizmům přírody a vydal se na tuto smrtící spirálu? Málo kdo si
uvědomuje, že rozhodnutí padlo už kdysi dávno v šeru dávnověku,
když se pračlověk postavil, vymyslel první nástroje, objevil oheň,
kolo a vydal se na cestu pokroku a technické civilizace. Postupně se
vymanil z potravního řetězce, jehož byl nedílnou součástí, tím,
že se naučil přemáhat své predátory a stal se dominantním,
nezadržitelně se rozšiřujícím tvorem na této planetě. Odbrzdil
rychlík technické civilizace, který se stále rychleji řítí vpřed a
staví jen na konečné. Člověk se sice zbavil svých nepřátel ve světě
šelem, ale stále ještě tu byli nepřátelé ve formě bakterií a virů.
Ti vždy čas od času formou epidemií regulovali jeho počet a to vždy
výrazněji v místech s vyšší koncentrací obyvatelstva. To se
lidem pochopitelně nelíbilo a tak pomocí léčiv a očkování časem téměř
eliminovali i tyto hrozby. Tím se zbavili dalšího regulačního
mechanizmu, stabilizujícího jejich populaci. Pokud se pokusíme
podívat na lidskou civilizaci na této planetě s neutrálním
nadhledem, musíme uznat, že není asi normální a v harmonii
s přírodou, aby se jeden druh takto přemnožil, postupně jako
plíseň začal opřádat planetu sítí svých dálnic, měst a továren a
podmaňovat si a omezovat ostatní živočišné druhy. Přes všechen náš um
a schopnosti však přírodě zůstávají mocné mechanizmy, jak se s tímto
přemnoženým druhem vypořádat. Je to právě omezenost a vyčerpatelnost
surovinových a potravinových zdrojů a devastace životního prostředí.
Jisté přirovnání nám skýtá chřipkový virus. Když několik desítek
tisíc virů napadne naše sliznice, najde v nich panenské a rajské
prostředí a začne se vehementně a explozivně množit. Několik dní
vítězí, užívají si a my trpíme chřipkou. Pak však dojde k přemnožení,
spotřebě zdrojů a devastaci sliznic a populace virů vymírá, my se
uzdravujeme a naše sliznice se postupně regenerují. Ať se nám to líbí
nebo ne, je to i jistý předobraz našeho budoucího vývoje.
Proč je však téma přemnožení v lidské civilizaci tak tabuizováno? Na
mezinárodních konferencích se mluví o kvótách freonů, oxidu
uhličitého či siřičitého, ale nikdy o kvótách počtu obyvatel. Je to
dáno několika faktory. Jednak právo se množit patří k nejzákladnějším
uznávaným lidským právům a jednak příklady totalitárních režimů
z nedávné historie a jejich přístup k lidskému životu tyto
otázky stále traumatizují. Navíc si všechny vlády uvědomují, že tento
požadavek by těžko prosazovaly a vymáhaly, pokud by jeho nastolení
vůbec politicky přežily. Tento morální i legislativní postoj se asi
nezmění do té doby, dokud skutečné tíživé důsledky přemnožení
nezačnou reálně ohrožovat samu další existenci lidské civilizace. To
už bude samozřejmě pozdě. Navíc pouze zafixování současného počtu
obyvatel planety, protože jeho snížení už asi vůbec nepřichází
v úvahu, by dávalo jakous takous naději k vyřešení problémů
životního prostředí a jakési dlouhodobější budoucnosti lidstva. Bylo
by však velmi obtížné dosáhnout všeobecně přijatelného a
spravedlivého řešení. Co je však spravedlivé je velmi ošidné. Znamená
zafixovat současný počet obyvatel každé země také zafixovat současnou
životní úroveň, neboli podíl na světových zdrojích? Zvyšovat úroveň
pak jen za cenu postupné restrikce počtu obyvatel? Jistou analogií je
výše platů a úroveň zaměstnanosti. Není reálné očekávat, že by
vyspělé země, které svým historickým vývojem vytvořily většinu
duševního a hmotného světového bohatství (ale také samozřejmě i
problémů s tím spojených) přistoupily na rovnostářské dělení se
zeměmi třetího světa, které svým explozivním populačním vývojem
naopak problém vyhrocují. Demokratické západní společnosti by nikdy
neakceptovaly s tím nutně spojený ostrý pád životní úrovně. Je
zřejmé, že člověk mnohem tíživěji pociťuje ztrátu něčeho, co již
reálně měl, než nemít nadále to, co vlastně nikdy nepoznal. Od těchto
kontroverzních problémů je už jen krůček ke globálnímu vojenskému
střetu světa chudých a bohatých. Technologicky vyspělý Sever proti
rozvojovému Jihu. Sofistikované technologie proti lidským miliardám.
Zatím si můžeme říkat, raději nedomýšlet. Ale jak dlouho ještě?
Obávám se, že dokud se lidstvo neodváží říznout do tohoto svého primárního
problému, jsou všechny snahy omezovat emise či globální oteplování
sice chvályhodným krokem správným směrem, ale odsouzené k nezdaru,
protože jejich pozitivní výsledek bude následně převálcován
množstevními důsledky z nárůstu světové populace. Ale až to
jednou udělá, nebude to pouze za cenu likvidace demokracie a humanity
v té podobě, jak ji známe dnes? Svět totální recyklace a
minimalizovaných spotřeb, kdy nové oblečení si budete moct pořídit ne
v souladu s módou, ale pouze po předložení zcela
opotřebovaného dosud užívaného oděvu, kdy mladí manželé budou čekat
na úmrtní list svého rodiče či prarodiče, aby si mohli pořídit
vlastní dítě, nebude totiž vůbec radostný. Bude dokonce možný jen pod
jakousi celosvětovou novou totalitou ve jménu přežití. Na druhé
straně se nabízí jakási analogie lidské civilizace s životem
jednotlivce. Jedinec prožije mládí, produktivní věk, pak stáří, které
si rozumnou životosprávou může v omezené míře prodloužit ale
nakonec přijde stejně neodvratný konec. Stál by vůbec za to ten
neradostný totalitní recyklační svět plný omezení? Není rozumnější
alternativou smířit se s neodvratným vývojovým důsledkem a dožít
zbytek tradičním způsobem, tak jako každý jedinec pochopí, že jeho
dny jsou omezeny? Z hlediska nenarozených generací je to
nepochybně sobecké. Nás se však také nikdo neptal, když vykročil na
cestu technické civilizace se všemi pozitivy a negativy. Není však
neméně sobecké přivést na svět budoucí generace do světa plného
nedostatku a utrpení?
Proč má lidstvo takové problémy s globálními otázkami své existence?
Je to proto, že rozumem není nadáno lidstvo jako celek, ale pouze
jednotliví lidé se svými různorodými hodnotovými žebříčky a
preferencemi. Mám-li však vyjádřit svoji osobní preferenci, jsem rád,
že naši předkové nastartovali technickou civilizaci i když tím
předznačili i její následný zánik. Je lepší prožít život kratší, ale
plnější a bohatší, než alternativa zůstat věčně hladovým bojácným
zvířetem. Ani umírněná analogie života s několika primitivními
nástroji v harmonii s přírodou ve stylu papuánských či
amazonských domorodců by mě příliš nelákala. Může nás dokonce těšit,
že až jednou skončí epizoda naší lidské civilizace, nebude to konec
naší krásné planety. Ta se za nějaká tisíciletí z našeho
působení vzpamatuje, obnoví rovnováhu a dá zase šanci dalším
živočišným druhům. Lidskou civilizaci přežije zřejmě i řada jedinců
lidského druhu, kteří se v odlehlejších zachovalých oblastech
mohou vrátit k jednoduchému primitivnímu životu v harmonii
s přírodou.
Dráždivá otázka další budoucnosti lidstva bude ještě dlouho vděčným tématem
pro publicisty, politiky, ekology i prosté lidi. Jednotlivci budou na
ni hledat a nacházet odpovědi. Ale nebude to nic platné, protože
reálnou odpověď může najít a nakonec napíše jen celé
lidstvo. 7.5.2001