Dobro a zlo

Otázky dobra a zla zajímají lidstvo od nepaměti, protože pro ně představuje chronický a těžko uchopitelný problém. Je to zřejmě problém ryze lidský, protože v říši zvířat se s tímto abstraktním pojmem ještě nesetkáváme. Ano šelma zabíjí, ale nikoliv proto, že by byla zlá, ale protože je to její evoluční přirozenost, způsob života, získávání obživy a tedy cesta k přežití. Všichni příslušníci druhu se chovají přibližně stejně. Co to je vlastně dobro a zlo? Dvě opačné kategorie, které tedy zřejmě souvisí s nějakým kriteriem, ale jakým? Je to patrně emociální kriterium, protože zlo působí smutek a bolest, dobro radost a štěstí. Je to kriterium zprůměrněné společenskou zkušeností. I když ho nedovedeme dobře definovat, každý z nás ho má hluboko v sobě zakořeněné a dovedeme zpravidla intuitivně rozeznávat dobro a zlo.
Jaké jsou tedy kořeny lidského zla? Ano lidského, protože vesmír a příroda kolem nás je z tohoto lidského pohledu neutrální. Aspoň si to myslíme. Když někde vznikne přírodní katastrofa nebo se narodí handykepovaný živočich mluvíme o náhodě a ne zlém úmyslu. Je-li však zahrnut lidský faktor, hodnotíme v kategorii dobra a zla, mluvíme o úmyslu. Je to proto, že člověk má svobodu rozhodování a za ni následně nese také odpovědnost (je zajímavé, že kategorie Boha má svobodu rozhodování, za které však následně nenese odpovědnost). U kořenů zla je lidské rozhodování, které sleduje nějaký cíl, nejčastěji prospěch. Hmotný prospěch sice nikoho neomlouvá a nesnižuje zlou podstatu, avšak takové zlo je alespoň racionálně uchopitelné a vysvětlitelné, protože souvisí s naším morálním prokletím – hluboce geneticky zakódovanou snahou o přežití. Ta v dnešní “civilizované” společnosti již sice neznamená zabíjet konkurenta na potkání, ale vede ke konkurenčnímu jednání a snaze získávat výhody na úkor druhých. Proti tomuto genetickému fenoménu postavila lidská společnost faktor vzájemné spolupráce, který významně snižuje individuální rizika nepřežití a za cenu jistých omezení zvyšuje naději na přežití lidstva jako celku. Nekrademe tedy věci slabším proto, že historická zkušenost nás naučila, že z dlouhodobého hlediska dodržováním pravidel získáme šanci na úspěšnější život. A tedy vlastně tak celkově získáme více, než těmi krádežemi. Někteří však podlehnou nutkání nečekat na dlouhodobé hledisko a získat prospěch teď hned a za každou cenu. Mnohem větší obtíže nám ale působí pochopit abstraktní zlo, za kterým se neskrývá bezprostřední prospěch. Takové zlo bývá také zpravidla horší i ve svých důsledcích. Proč někdo páchá zlo jen pro pouhé potěšení a ponížení druhých? Pudí ho k tomu transformované prožitky a ústrky z průběhu jeho života? Potom hrozí, že platí něco jako zákon zachování zla, neboli zlo se může přeměnit zase jenom v zlo. S narůstající populací se dokonce zdá, že nejde o zákon zachování, ale postupného nárůstu, úměrného počtu jedinců. Je možná anihilace zla, neboli jeho přeměna, když ne na dobro, tedy alespoň na něco neutrálního? Sami víte, jak je v přírodě vzácná anihilace hmoty (tedy její setkání s antihmotou). Kdyby lidé nevěřili v tuto možnost, dávno by vzdali ten nekonečný, sisyfovský, odvěký boj dobra se zlem. Pokud nelze zvítězit, je třeba se o to alespoň snažit a zlo pojmenovávat. Nepojmenované zlo by mělo totiž usnadněnou úlohu a šířilo by se mnohem rychleji. A zde působí zákon přerodu kvantity v kvalitu a velké množství menšího zla se časem přemění v nové zlo větší a krutější. Je také možné, že příčina zla leží v těch hlubinách naší duše, kam rozumem nedohlédneme a že zlo nepotřebuje důvod a příčinu. To by byla ta nejhorší varianta. Bojujte s něčím, co prostě je a nemá příčinu! Lidský právní řád má někdy obtíže posuzovat lidské činy na hranici vědomí odpovědnosti a temnoty duševní poruchy. Ale my dobře cítíme, že většina zla se nedá schovat za duševní poruchu.
Je-li zlo obtížně uchopitelnou kategorií, pak s dobrem to není o moc snadnější. Proč jsou lidé dobří? Tedy aspoň někteří. Na první pohled jde dobro proti základní “přirozenosti” - snaze o přežití. Z kulturně filosofického hlediska je ten přechod od starozákonního “oko za oko, zub za zub” k novozákonnímu “kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem” opravdu významným a nedoceněným počinem. Jen škoda, že se tak obtížně prosazuje v praktickém životě. Může to skutečně fungovat? Ano, je to totiž zákon, kterým by se měli řídit jedinci, ale ne společnost. Ta musí zůstat vůči zlu tím zlým a trestajícím. Ne my jednotliví lidé. A tady je jistý racionální kořen dobra. Nebudu-li oplácet zlo a sám budu konat dobro, pak mám sice malou, ale přesto větší naději, že bude zla ubývat a mě i mým blízkým se vyhne. Pro ty, kteří nemilují biblická přirovnání se to dá formulovat takto. Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Naštěstí je stále dost lidí, kteří, když se k nim chováte slušně, oplácejí vám stejným. Dobro je tou kategorií, která nese ovoce (“vypláci se”) až v dlouhodobém kontextu. Proto bychom se neměli nechat odradit dílčími nezdary. Jako nám dělalo starosti abstraktní zlo, zdá se, že součástí lidskosti je také jakési abstraktní dobro, které nepotřebuje důvod a odměnu. Tou odměnou je “jen” dobrý pocit radosti z harmonického vztahu k druhým. Chtěl bych věřit, že většina z nás nevytunelovala firmu či banku ne proto, že k tomu neměla dost příležitosti, ale pro ten pocit, že zůstat poctivý v garsonce je nakonec více, než ta vila na Bahamách. Konec konců, i když jsou materiální statky příjemné, nejsou životním východiskem a jednostranný hon za nimi vede jen do nikdy nekončící slepé uličky, na jejímž konci čeká rozčarování. Tajemství štěstí a spokojeného života je spíše v pestrosti a zlaté střední cestě. Ostatně pocit štěstí je proto tak sladký, že je pomíjivý. A naděje k jeho dalšímu získávání vede spíše cestami dobra.
A tak tu asi i nadále zůstane nikdy nedobojovaný odvěký boj dobra se zlem, ukončený jen v mýtech a pohádkách. Každý z nás se bude denně nacházet na drobných rozcestích, na kterých možná ani nebudou jasné směrníky “dobro” a “zlo”, ale jen “lepší” a “horší”. A my se budeme rozhodovat, zda jít cestou kratší a širší, nebo tou klikatější a kostrbatější. Možná jen pro pouhý pocit. Pocit, který nás dělá člověkem. 23.12.2000