V našem městě funguje spousta zařízení, která jsou předpokladem pro klidný a
spokojený život a která nám mnoho obdobných měst může jen závidět. Je
zde řada škol, ve kterých se mohou naše děti vzdělávat, od těch
mateřských až po gymnázium a odborné učiliště. Máme moderní knihovnu,
kino a Společenský dům, divadelní soubor, uměleckou školu. Mladí
nemusí sahat po drogách a mohou nalézt vyžití na celé řadě sportovišť
a oddílů, od těch klasických, až po bojové sporty a jejich pouhé
vyjmenování by zabralo půl stránky. Stromů a zeleně máme také slušné
množství. Když se nám tělo porouchá, nalezneme přímo ve městě
ošetření ať už u ambulantních lékařů nebo v závažnějších
případech v městské nemocnici. Potraviny nakupujeme v řadě
supermarketů přímo ve městě a to, co zapomeneme dokupujeme v malých
obchůdcích v sídlišti. Kdo chce ušetřit zajde do různých
výprodejů nebo na tržnici. Státní i městská policie udržuje
bezpečnostní situaci na slušné úrovni. Máme dobré dopravní spojení do
Prahy a okolí. A když přijde stáří a ubude sil, je zde charita a od
příštího roku i výstavný dům důchodců. Řeklo by se ideální místo pro
život a já i řada dalších občanů je skutečně s životem ve městě
spokojena. Protože to dobré jsme si zvykli brát spíše jako
samozřejmost, spousta z vás jistě dovede vyjmenovat řadu
problémů, které vám ve větší či menší míře komplikují život. Většinou
jde o místní úpravy toho či onoho a v okrajových obcích jich
bude asi více, než v samotném městě. Jsou to však věci, které
jsou otázkou peněz a času. Z těch globálních problémů města mě
napadá kapacita hřbitova, která brzy přestane stačit, ale která je
jistě řešitelná a pak problém, který se vám bude zdát banální –
problém parkování aut.
Když bylo nedávno postaveno velké hezké parkoviště Na výsluní, zdálo se,
že problém je na řadu let vyřešen. K mému velkému překvapení je
však každý večer toto a další parkoviště ve městě přeplněno a auta se
musí stavět i mimo vyznačené pruhy. Obdobná situace je na náměstí.
Rodina se mi směje, když odmítám navečer zajet autem pro zapomenutý
nákup či balík na poštu, protože po návratu nebudu už mít kde
zaparkovat. Někdy si připadám jako Miloš Kopecký v oné
veselohře, který z obdobných důvodů po řadu let s autem
nevyjížděl vůbec. Kdo se nevrátí z práce do 17 hodin má zkrátka
smůlu. A přijedete-li až v noci, to pak jezdíte i dvacet minut
po městě a jste nakonec rádi, když najdete nějaké zapomenuté místo i
půl kilometru od bydliště. Ti, kteří auto dosud nemají jistě teď
říkají dobře ti tak, máš chodit pěšky nebo jezdit veřejnou dopravou.
Ale přátelé, to je jen teorie a utopie, kterou jsme schopni připustit
nebo i trochu pokrytecky hlásat při filosofických diskusích na
večírcích. Jenom si nechceme přiznat, že jsme v konzumní
společnosti až po uši a většinou se nám to i líbí. Mít moderní
elektroniku, počítače, hezkou koupelnu a samozřejmě také auto. Ať
chceme nebo ne přibývá stále více lidí, kteří, když si mohou dovolit
auto, tak si ho koupí (o tom konečně vypovídají naše ulice), než těch
stávajících automobilistů, kteří se ho vzdají z filosofických
nebo ekologických důvodů. A každému je jasné, že tento vývoj se bude
s postupně, byť pomalu rostoucí životní úrovní jen zhoršovat.
Obávám se, že s tím nic nenaděláme, jako jsme nenadělali nic
s válkami, zločinností, bídou a řadou dalších neduhů lidské
společnosti. Lidstvo není totiž nadáno rozumem jako celek, ale jen
jako individuální bytosti s rozdílnými názory a preferencemi.
Proto se obávám, že problém parkování se pozvolna stane časovanou
bombou města. Jak ho totiž řešit? Ve městě a v sídlišti už
prostě nejsou žádné plochy, na které bychom nová parkoviště mohli
postavit ani kdybychom o tom dosáhli společenského souhlasu. Podzemní
patrová parkoviště jsou zase mimo finanční možnosti. Je to problém,
který se bude týkat stále většího počtu rodin a měli bychom o něm
aspoň přemýšlet. Slyšel jsem názor, který zde cituji s velkou
nadsázkou, že člověk musí mít nejdříve zajištěny základní biologické
potřeby, tedy co dýchat, jíst, pít, milovat a mít před domem
zaparkovaný svůj automobil, na který léta šetřil, než je ochoten se
věnovat nadstavbě, jako je kultura, ekologie nebo charita. Tak zlé to
s námi doufám ještě není, ale jednou bude. Ostatně začalo to už
kdysi dávno, když zvídavý (nebo spíše lenivý) pračlověk objevil oheň,
kolo a první nástroje. Tím jsme rozjeli vlak, který se jmenuje
technická civilizace a z kterého už nemůžeme a většinou ani
nechceme vyskočit. Tak tedy přemýšlejme, co s tím. 17.12.
2000