Vývoj

Žijeme v rušné době a i když se nám nevede špatně, přesto se občas zamýšlíme nad směrem kterým se ubírá svět ve svém stále překotnějším vývoji. Byly naplněny ideály demokratických revolucí posledních století? I když do jisté míry ano, tak rozhodně ne pro všechny obyvatele naší planety. Ostatně v době jejich formulace měla planeta jen zlomek jejich počtu a obávám se, že také reformátoři měli na mysli především tehdejší ”civilizovanou” část světa. Tedy tzv. euroamerickou kulturu. Je však tato kultura vycházející z křesťanství a racionálních renesančních myšlenek, preferující rozum a technologii nad emocemi a duchovním rozměrem, která zrodila demokracii, tím univerzálním receptem pro celý svět? Je ji možno implantovat v tak odlišných prostředích jako muslimské země, africká kmenová společenství nebo čínská socialistická společnost? Má šanci udržet si svoji světovou prioritu nebo se bude naopak za čas zahanbeně zodpovídat za stav, do kterého svět přivedla? Ostatně populační exploze v neeuroamerické kulturní oblasti a naopak populační deprese zde brzy významně změní demografickou strukturu Evropy i Severní Ameriky. Snad jen USA dosud tento problém zvládaly a dokázaly imigranty již v další generaci přetavit v pravověrné Američany. Ale s narůstajícím hispánským prvkem se to již tak nedaří. Pak bude naše kultura chtě nechtě ředěna a rozmělňována nově příchozími prvky. Teď se nám to podvědomě nelíbí, ale nemusí to být nutně negativní vliv.
Také naše demokratická civilizace vyzrává. Sílu vojenskou postupně nahradila síla ekonomická a konflikty se odehrávají elegantněji a bez krveprolití. Ostatní důsledky války ale často zůstávají – rozpad společnosti a chudoba. Je vůbec možná plná svoboda v chudobě? Bez dostatku příležitostí se možný prostor tak drasticky zúží, že je nakonec stejný, jako v totalitní diktatuře, kde ale navíc bývají direktivně zajištěny jisté bazální mechanizmy. Podmínkou vychutnání si svobody je zajištění základních životních potřeb. Třetí svět nevnímá problém jako nedostatek svobody, ale jídla. Na druhé straně je pravda, že státy s vyšším stupněm demokracie lépe zvládají rozvojové problémy a úskalí korupce, než ty autoritativní.
Ačkoliv moderní státy jsou uvnitř organizovány na právním systému, v mezinárodním měřítku převládá pravidlo ekonomické síly. Je možné i zde nadřadit hledisko právní a hledat k rovnosti lidí před zákonem uvnitř státu analogii reálné rovnosti států v rámci světového společenství? Cítíme, že to hraničí s utopií. Výroba ve velkém, tedy globálně, je ekonomicky nejvýhodnější, lidstvo stojí nejmenší náklady, umožňuje nejnižší koncové ceny pro zákazníka a tím i největší odbyt. Na druhé straně se tím ale omezuje konkurence a různost trhů i výrobků. Navíc je iluzorní si myslet, že bohaté státy budou ochotny vzdát se velké části svého bohatství ve prospěch celku. Ostatně představte si, jak by dopadlo referendum i v naší zemi, které by chtělo zvýšit daně o několik procent ve prospěch světové chudoby. Světový konsensus je možný jen k odvrácení nejhorších momentálních katastrof, ale nikoliv pro významné snížení rozdílů. Rozumem jsme totiž nadáni jen jako jednotlivci, ale nikoliv jako celé lidstvo. Ale podívejme se na to i z druhé strany. Nepřipomínají snahy o boj s chudobou a vyrovnání rozdílů v životní úrovni jakousi analogii s reálným socializmem uvnitř státu. Potlačení bohatých, kteří ovládali efektivní výrobu, velká míra přerozdělování a nivelizace vedly nakonec ke ztrátě produktivity a zainteresovanosti lidí na efektivitě a inovacích – k hospodářské zaostalosti. Nehrozí toto i humánně a spravedlivě uspořádanému světu, kdy prostředky dostávám nikoliv proto, že jsem se o ně zasloužil, ale proto, že jsem? Ten rozdíl v produktivitě spolu se sílou populační exploze by mohl v budoucnu právě znamenat rozdíl v přežití a smrti hladem. Svět nezná pojem bankrot státu, ten může těžko vyhlásit bankrot a začít znovu. Snad jen některé revoluční převraty se tomuto pojmu blíží. Ale i po nich je zpravidla nezbytná existence jakéhosi ideologického sponzora pro hospodářské překonání porevoluční agonie.
Žijeme ve světě, který se explozivně vyvíjí. Dnešní překotný vývoj stírá i generační spory, které měly významnou stabilizační roli. Dědové i otcové jsou nuceni vstřebat novinky a názory svých dětí, identifikovat se s nimi a začít je aktivně používat. A to i několikrát za život. Tak se často přijatelným stává i to, co by jinak neobstálo v delší generační kritice. Často není čas zkoumat, je-li to či ono dobré či špatné, ale jak zvládnout se tomu přizpůsobit, než to bude zítra nahrazeno zase něčím dalším. V důsledku tohoto překotného vývoje už často nemůžeme použít ani stará kriteria k jeho hodnocení. Pojmy ztrácejí svůj starý obsah a nové pojmy se ještě nevžily nebo nevyprofilovaly k všeobecné přijatelnosti. A co je horší takové pojmy jako pravda a morálka se relativizují a bagatelizují. Všechno lze zesložitit a zpochybnit protiargumenty. A lidé začínají přijímat, že svět je takový jakým se jeví být a že nezáleží ani tak na tom, co děláte, ale co se o vás píše a povídá. Stáváme se součástí jakéhosi víru, který neustále zrychluje svoji rotaci a někam nás táhne. Jaká je prognóza do budoucnosti? Přesto, že mám rád nejen život ale i technickou civilizaci a že jsem z krátko a střednědobého hlediska (100-200 let) optimista, cítím, že to nakonec nemůže skončit jinak, než katastroficky. Však také stav ekosystému, ve kterém se dominantně přemnoží jeden druh – homo sapiens, a začne rozvíjet svoji technickou civilizaci na úkor všeho okolo mi z nadhledu nezávislého pozorovatele připadá značně podivný, spíše jako slepý nepovedený výstřelek. Co tedy má lidstvo dělat? Pokusit se zatavit nezastavitelné a reformovat nereformovatelné a nebo se snažit dosavadním způsobem dožít svoji epizodu a dát pak přírodě šanci k znovunastolení rovnováhy? Je to tak trochu jako s tím Skotem, co padal z mrakodrapu a v každém patře si říkal ”Zatím je to dobré”. Jára Cimrman by k tomu podotkl, že to je tak jediné, co s tím dá dělat. 16.10.2000